ZA ÚSVITU NOVÉ DOBY.

Moc nesmírná, již zveme vždy zas Bohem,

ta osa tajemná všech dějství světa,

ne! ona nechtěla, by v děsu strohém

v nic padl nepočet všech obětí,

jež v krvavých svých bludišť zakletí

štve doba vražedná, v nich sama kletá.

Jsou úsvity, jež slunce šlou – ne marně –

jen z výhní rudých zor, a jsou i plody,

jež při hromech jen zrají v bouřném parně.

To velká jitra jsou, jež přetvoří

sny lidstva v čin. Jen bouř kdy zahoří,

plod poroby snad sládne do svobody.

Hle – taký zjev! Hle, stromu zla, jenž běsy

byl svlažován jen v slz a krve proudech,

dnes na větev již blahý plod se věsí,

a plane z chmur již první jitra jas:

neb zazvučet smí volné ženy hlas

již v radě národů a v lidu soudech.

Ne pouze hlas, však srdce – srdce ženy

smět bude bít na osudové brány,

jež mužů pěstem dosud uzavřeny,

a soptící, všem vzdornou, lítou saň

sklát pomůže ta měkká ženská dlaň,

jež směla dřív jen hojit smrtné rány.

Ó, nebude již láska matek nýti

jen v pláči pod kříži svých syna mroucích

jak Maria! Již nebude jen zříti,

jak žoldnéř koná práci katovu

a dřív, než bodne ve hruď Kristovu,

žluč s octem podává mu do rtů žhoucích.

Ó, nebude již Niobe ta lkáti

nad obětí jí v mukách z loktů vzatou,

až srdce mateřské zla vládu zvrátí,

až v bratrů svých se vmísí úrady,

až v osudné sta věků záhady

vzplá citem ženským, ďábla potrouc patou.

Vždyť moci světější než láska matek

a zázračnější není v světě síly!

Jí žezlo v dlaň! Ať vede s křižovatek

a srázů nás v ten vytoužený luh,

kde všecky spojí svorné přízně duch, –

kam jako v domov bludné lidstvo cílí.

Ta láska mateřská, dle sudby věčné

tkvíc kořenem i v hrudi Vestalčině

jak věno nejlidštější, nedotečné,

ta lidstva smlouvy prohřejž něhou žen,

a v blaha sen, jímž svět je roztoužen,

vzněť pravdu zítřka nadšeně a činně.