ZA VÁCL. BENEŠEM TŘEBÍZSKÝM.

TA sláva, kterou lidstvo věnčí krále,

ten vavřín, který z krve vypučí

tisíců padlých v muce neskonalé,

ten jásot davů, jenž se rozhučí,

když v triumfu si vezou modlu svoji

za skutek dobrý nebo za zločin: –

ta sláva mělká není slávou Tvojí,

Ty, který žil jsi, – svého lidu syn,

a pohřben’s – v lidu svého náručí.

Sám dítě z lidu, stál jsi v jedno s nimi

v jich práci, boji, slz i slastí proudu,

s tím srdcem, které kruhy železnými

jak přikováno bylo v každou hroudu,

kde česká síla zanechala sled

ať slávy záplavou neb mořem běd –

s tou duší čistou, velikou a vřelou,

nic nežádající, než vlastí celou

by vzešlo slunce ještě jedenkrát,

jak Ty’s je viděl v dobách slávy plát. –

Jen ve svých snech! – a život Tvůj byl snem,

v němž na sebe jsi zapomínal zcela.

Ty’s jenom děl: „Matičko osiřelá,

kdy tebe zase z prachu pozvednem’?

Matičko, matko, domovino sirá,

což už ta noc nebude nikdy dnem? –

Viz, matko má, jak mi to srdce svírá,

jsem chud a sláb, – leč, co ti mohu dát,

je všechno tvé: můj život, moje snění,

má práce, moje každé pomyšlení;

vše, matko moje, vezmi nastokrát!“

Jak nocí táhne hejno labutí

v jih slunečný a jejich teskné pění

a šumot bělostkvoucích perutí

poutníka zbudí, který z unavení

kdes klesnul podél cesty bez naděje

a zaslechnuv je dí: „To labuť spěje

tak vysoko a do úmoru v dál –“

a vstane pak a jejich kráčí směrem: –

hlas Tvůj se ozval chladné noci šerem

a doslechlo jej srdcí na tisíc,

svůj celý stesk a celý v něm svůj žal

a pravili: „Hle, také jeden z nás

a nezoufá! – jen slyšte jeho hlas,

jak vítězně teď letí v nebesa,

trpí co my, však v boji neklesá,

nuž, pojďme za ním, – lepší době vstříc!“

Byl’s v světě sám, jak opuštěný kmen,

a vítr bral Ti lupen po lupeni,

a když jsi kles’, – sám bouří vyvrácen,

to mohl Tobě záviděti král,

jak tisícové s Tebou ku temeni

se brali svatých Vyšehradských skal! –

Neměl’s tu matky, bratra, sestry žádné,

však z cizího-li oka slza padne,

ta váží tolik, jako krve svazky:

Tvůj lid Tě miloval a hrob Tvůj svlažen

byl tisícerou krůpějí té lásky –

Tvůj lid to cítil, kdo mu bouří sražen.

A ze rtů chudiny, těch lidí práce,

to znělo za Tebou: „Nuž tak jdi s bohem!“

a ze rtů dětí znělo to: „Spi sladce!“

a ze rtů soudruhů: „Po boji mnohém

jdi, příteli, a odpočin tam sobě!“ –

A přejdou léta – a tam na Tvém hrobě

snad růže zvadnou, – ale zastaví

se poutník tam, to z těch, kdo věřit budou,

jak věřil’s Ty za ranní záplavy,

že nad rozrytou českou, svatou, půdou

zasvitne slunko přec, – přes všechny mraky!

A půjde dál se zvlhčenými zraky,

byť u Tvých nohou postál jenom mžik,

a řekne: „Tobě tady pod tou hrudou

za vše, a za vše, lidu Tvého dík!“