Za Václavem Černým.

Do české, žluté, tvrdé, drsné hlíny,

jež mozolům je rovna svého lidu,

tě uložili ku věčnému klidu

k zdi hřbitovní v borovic chudé stíny.

Tam věků sen spát budeš dlouhý, líný,

ty, jenž jsi poznal všechen trud a bídu,

přes kterou v poesie Atlantidu

zřel’s hrdý, nadšen, vnímavý a činný.

Hrst hlíny tady na hřbitově veském,

ta, Cestia pod pyramidou v dáli,

kde Srdce srdcí věčný sen svůj dřímá,

v té chvíli jednou jiskrou žití vzplály,

touž láskou, která v mrtvém srdci českém,

touž jednou silou vesmír obejímá.