ZA VÁCLAVEM VLČKEM.

Zas krutá rána – pádná, nenadálá!

Už zdá se, že chce zkoušeti nás osud,

zda nevyschly slz prameny nám dosud

a cit-li ještě z našich duší sálá;

blesk stíhá blesk – dub za dubem se kácí,

my hrobníků jen smutnou máme práci.

Zas jadrný kmen padl, který léta

se bouřím smál a hrdě tyčil témě,

jejž marně z lůna vyvrátiti země

se namáhala dřevorubců četa;

až boží posel přišel z mračen davu,

pak teprve svou sivou sklonil hlavu.

Zda zatřásl pád jeho trpaslíky,

již ostří seker vtínali mu v tělo,

a když mu nad tím srdce krvácelo,

svůj slavili čin divošskými křiky?!

Či nad rovem-li čerstvým ještě křiví

v smích cynický ret proroci ti lživí?!

Buď jakkoli, – Ty, drahý nebožtíku,

jsi šťasten ve Svém nekonečném míru,

kam nedoléhá z planých hesel víru

ni ohlas vřavy nedospělých šiků,

že nevidíš, jak zloba slinou kálí

ty Tvé i naše zářné ideály! –