Za Vácslavem Benešem Třebízským.

Tu kroniku, v níž uměl zrak Tvůj číst,

smrt zamkla, těžkou zavřela ji sponou,

jí jedno, nedočten že zůstal list,

že zraky naše proto v slzách tonou.

Tu kroniku muk, utrpení, běd

a malých úspěchů a velkých půtek,

jak po Tobě rád čítal hoch i děd,

vzplál v nadšení – dej, Bože, též i v skutek!

Šel’s žitím jako pravý apoštol,

dlaň otevřenou, srdce vždycky výše,

jak rozsévač jsi házel zrní kol,

a nejlepší jsi hodil v české chýše.

Tvůj úsměv kouzlil jaro v zpustlý sad,

Tvůj vzdech – to minulý náš život celý;

kam noha šlápla, kam Tvůj pohled pad’,

vzplál krví srdce Tvého život vřelý!

Tvá hlava klesla. Z ruky znavené

Ti padlo péro. Vítězně, nechť krátce

jsi žil, Tvé slovo celé z plamene,

Tvá slza, vše to ryzí česká práce!

Vše naše snaha, vzlet náš i náš cit,

co velké, svaté, byť v prach zašlapáno!

Na Tebe jistě vzpomene si lid,

až lepších časů svitne jemu ráno!