ZA VÁLEČNÉ VESNY.

Vy domácí kraje! Sníh poslední taje,

zas na vlahých prškách již duha vám hraje,

zas nad mezí horskou tam nad černolesou

se vlaštovky nesou.

V půl puklém zas kalíšku poupě se tulí,

jak ústečka dítě když k polibku špulí,

a po nebes tváři zas paprsky letí

jak úsměvy dětí.

To nebe sem shlíží tak sladko a milo,

jak jedinou duší by se zemí bylo,

jak za matkou hravě i toužně se točí

modř dětinných očí.

Přec jest mi, když soumrak se rosnatý setmí,

že slzívá matka tu nad svými dětmi,

že vánek i zdroj šumí měkkými echy

jak matčiny vzdechy.

Ó, znám je, to mateřské srdce své země,

vždyť zraněno buší a volá i ve mně,

vždyť v mukách již tisícerých svého bolu

jsme plakaly spolu.

Tak hrozno je, s matkou co vím a co cítím,

že v poradách národů omdlévají tím

jich srdnatí mluvčí, i rek že tím šílí,

a matky – ty kvílí...

Ó, nad všechen zoufalý ve světě zmatek

ať svědčí ty vyplakané oči matek

i každá jim do skráně vyrytá vráska,

že vládnout má láska!

Již natisíc velduchův úrady bralo,

jak řídit svět nejlíp, a věštců se ptalo

i mudrců ze škol, z trůnů i z chatek –

a nikdy jen matek!

A mateřská láska, jež bdí dnem i nocí,

přec nejzázračnější je na světě mocí,

a jestliže z ran svých kdy lidstvo se zléčí,

tož lásky jen péčí.

Ni síla, ni důvtip, ni o slávu sázka,

nic nespasí světa než pravdivá láska,

až nebude zdát se jen blouznivců videm,

leč zavládne lidem.

Ó, mateřská země! Až z poroby, z boje

tvůj národ, tvůj syn přilne v objetí tvoje,

zdráv, svoboden, svůj zas ti na srdce klesna:

ó, bude to vesna!

Až po vichrů dějinných divoké jízdě

v tom domově sladkém, jak ptáčata v hnízdě

tvé rozlétlé děti zas v náruči tvojí

se v rodinu spojí:

Ty, byť bylas malá jak hnízdečko ptačí,

jen budeš-li dětem svým nad eden sladší

a láska jich bude tvou zachranitelkou:

ó, jak budeš velkou!