ZA VÁLKY. (II.)

Konce však není – – Klidu a oddechu není – –

Útěchy není, naděje, radosti žádné...

Dříve nám děti jásavě běžely vstříc,

růžovým plamínkem krve prožehlou líc,

v očičkách tisíce jisker, vánočních svic.

Dříve jim zazvonil z retů veselý smích

do našich vážně zamlklých, večerních tich,

ptačí jak trilek do širých, rozkvetlých lích.

Nyní však v neznámém strachu, tlumeném pláči

domem se nesměle, mlčky, zakřikle vláčí,

po straně kdesi do koutů zlekaně tlačí,

bezkrevně bledé, nemocně vyzáblé, hladné...

Chleba, oh chleba... střídku jen, kůrečku třeba,

jež se tak často válela u našich nohou,

již jsme tak často s bramborovou slupkou

lhostejně vymetli za práh, házeli v špínu...!

Chleba jen, chleba... sladkého, vonného chleba...!

mouky hrst nefalšované režné a žitné...!

Kdo jí však hladovcům bědně bezmocným skytne...?

Kde si jí průhledné ruce nabrati mohou...?

Uštvané, znavené ženy od časných hodin

s otci a matkami stejně hladových rodin

do řad se hlubokých staví, tlačí a tlačí.

K večeru teprv s přervanou sukní a jupkou

smutně se vrátí a pláčí, rozryvně pláčí,

zoufale pláčí nad troškou čehosi v klínu,

čehos, co smícháno s nestravitelnou slupkou,

slamou a smetím, čehos, co páchne a dusí,

v ústech se odporně válí, roste a hnusí,

co se však pojídat musí, musí a musí...!