ZA VÁLKY. (III.)

Jaké však zítřejšky budou, měsíce příští – –?

Sluneční koule nad krajem němým se valí,

plameny lije jak peklo, pálí a pálí,

beztrestně klidný, veliký, zločinný žhář.

Žhavý a vyprahlý vzduch se před zrakem míhá,

jako roj blýskavých mušek vzhůru se zdvíhá,

tančí si po střechách oslepujících střech.

Vyprahlá země se jako ze slídy blyští.

Vyprahlá země stená a láme se, puká

jako již smrtelnou žízní ztýrané rety.

Zprahlá zem puká jak vápnem nasáklá ruka,

pod nohou pálí rozžhavený jak do běla plech.

Na polích u cest churavě znavené květy

nadarmo lhostejné nebe zoufale prosí

o trochu vlahého deště, o kapku rosy.

Skloněné obilí bledne, žloutne a vadne.

Skloněné obilí chřadne, chřadne a chřadne

k hrobu jak těžce sehnutý souchotinář...

Oh, co jen pozítří bude – – za měsíc – – za rok – –?

Kolik nám zbude z této žně hladově chudé?

Uznají, pochopí též náš na život nárok...?

Může se někdo z nás směle přiblížit k ceně,

až se zas divoce jako závodní koně

požene závratným letem okolo nás –?

Můžem' jí nabídnout sladké, skromňounké šperky

vzaté ze snubní skřínky plačící ženě...?

Můžem' jí do bezedného, chtivého klínu

vysypat mince, které jsme po léta střádali,

k halíři halíř s bolestnou obětí skládali

na dlouhá studia čile nadaných synů,

výchovu, hubené věno milostné dcerky,

která nám sila na cestu úsměv a jas...?

Co by pak zbylo, Bože můj nesmírný, pro ně,

jestli nás ozbrojí také, postaví v řad?

jestliže s výkřikem hrozně zoufalým padnem'

při divém útoku v řadách, výstřelu zrádném...?

Kdo se jich ubohých ujme...? Kdo jim dá jísti...?

utiší jejich po chlebě, poznání úpící hlad...?

Bože náš, Bože – Zoufale rozryvné lkání

vyslyš – – Ne pro sebe, ale pro svoje děti,

ptáčata stulená sladce na teplé dlani,

květy, jež důvěrně pnou se po naší sněti,

naháčky slepé, které dle vůle tvé máme

přes strmé srázy, propasti životních cest

pozorně, za ruku tiše podanou vést –

z úzkostné duše, na zemi klečíce lkáme:

Pohlédni na naši bolest, šílený strach,

na krev, jíž prossát, promíšen pozemský prach,

na mladá, v polích ztrnule ležící těla,

která nám ubily pušky, bodáky, děla.

Pohlédni na vše a ustrň, usměj se zas,

ukonč již boje evropských národů, ras,

rozprostři duhu jásavě úsměvných krás...!

Bože náš...! Marnou, marnou však modlitba všecka...

Zahynou otci – zahynou ženy a matky

nad nimi žalem – zahynou ubohá děcka,

zahynou, zapadnou, musí zapadnout v hrob...

Pochmurný stavitel dějin z hrozné jen látky,

ve které kamenem lidská lebka a kost,

tmelem krev je, nový si postaví most,

sklene jím přechod ze starých do nových dob...