ZA VĚNOVÁNÍ „HLASŮ V POUŠTI“

Mně řekli, že mé nadšení je omyl,

že to, co krví psal jsem, nemá ceny –

a třtinu sám už nad sebou jsem zlomil.

Tak v půli cesty stál jsem zamyšlený

a přede mnou poušť beznaděje zela,

kde výkřik zoufání mřel bez ozvěny.

Tak stál jsem sám a opuštěný zcela,

sám před sebou jsem stál tak děsně malý

a noc v mou duši stíny naházela.

Kde byli přátelé, již druhdy lhali

mi lásku? Zmizeli a nad mou hlavou

jen černí ptáci skřekem krákorali.

Já krákorat jsem nechal havěť tmavou

a šel jsem dále do té poušti němé,

dál provázený černých ptáků vřavou.

Já věděl jsem: tak všichni u nás jdeme

a často ani za ten život celý

druh s druhem sobě ruky nestiskneme. –

A přec bychom si tolik říci měli!

Já duši svou jsem nekonečnem opil.

V mé smutné noci hvězdy zacházely.

Já padl jsem a dál se k cestě vzchopil –

mé stopy hned se žhavým pískem svály

a já si řekl: Zahyneš, Ó popil!

Leč v chvíli té hlas uslyšel jsem z dáli,

já hlasy v poušti slyšel : „Nikdy zpátky!

Věř! vytrvej! Hle červánky už vzplály!“...

Ó Mistře, jemuž tyto píšu řádky,

dík, Vás že potkati mi bylo přáno,

že nesváta má stopa bez památky.

Teď šťasten čekati chci na to ráno,

až těm, kdo tupili mne, řeknu v touze

vždy takým být, jak, Mistře, Vámi psáno:

– Rci, tvoje strana? – Sloužím vlasti pouze!