ZA VICHRU NA SAMOTĚ.

V divokém honu, v úpění, stonu

vichr kol letí a pláče a kvílí,

hučí jak ohlasy dalekých zvonů,

naříká jako duch, který jen šílí

a vzpíná se, kvílí

v té teskné chvíli.

Nocí tou temnou pláče on se mnou,

vzpírá se v střechu a samotu naši,

tichne v svém vzdechu, hudbou pak jemnou

kvil svůj zas počíná; náhle se splaší

a kol oken straší

tou nocí temnou.

Černavou hluší vichřice buší

křídloma svýma – až starosť mne jímá,

trýzní tak těžce uštvanou duši,

zda ten řev matku mi ze spánku vzruší,

jež po strastech dřímá –

v rakvi své dřímá!