ZA VILÉMEM MRŠTÍKEM

Ó, jestli někdo šel a zaklepal

po skonu tvém na tiché tvoje úly,

by pověděl tvým včelám velký žal,

že oči tvoje bystré pohasnuly:

tak nemohlo to zahučeti v nich,

jak zavířily myšlenky nám v hlavě

při truchlé zvěsti, že jsi navždy ztich’,

co srdce bodlo žihadel sta dravě.

Pohádku máje spřed jsi přesladkou,

dal’s davům sny své, v kterých plála krása,

však život nebyl tobě pohádkou

a rval tě nouzí, křivdou, která drásá.

A tak jsi šel, kde ticho je a klid,

a společnosti pomstou ve své muce

jsi nechal obraz – jak jej zapomnít! –

své, vlastní krví zkrvácené ruce...