ZA VOJÁKEM (II)

Kruté jsou podzimních nocí hlasy vlčí,

krutá je vzpomínek tíž...

Volají mrtví, však živí jen mlčí

do bílé jinovatky.

Strom orvaný tak těžce lká,

nezmlká půlnocí, nezmlká,

list po listu se mrazu ptá:

kdy přijdu zpátky?

A kdy přijdeš ty, jejž čeká náš dům?

Potkávám tvé kamarády,

důležité řeči mají,

oktavánsky už se mračí,

dívky vídám, které rády

smály se tvým nápadům,

líbaly tě potají.

Kdy přijdeš ke knihám, k hovorům, k rtům?

Smrt, lačná smrt jde krajinou,

kde teď bdíš, odervaný,

ucítíš dříve lásku mou

než u nebeské brány?

Budeš mi ještě podoben,

až sluncem volány listy zas vstanou?

Řekneme spolu: Nám jaro a den!

A mrtvým: Na shledanou!?