Za východu slunce.

Zas pluh se boří v tvrdou půdu,

zas pastvy plny zvonků stád,

a horal seje zlatou rudu:

„Splať, ovísku, mi nastokrát!“

Ej, celý chotár – píseň vzletná

a všecky pastvy – jedna flétna:

o jak jsem blažen, čil a mlád!

Hen východ slunce! Zlaté šípy

s hor červan střílí čarovný –

oj, což to v jeho nitru kypí:

boj noci skončen nerovný.

A zvolna slunce z hor se béře,

pak shledne zem a ve nádheře

se vrhá v náruč královny!

Tu rozpadnou se květů víčka,

les poklady své zotvírá,

a stříbrotkanou mlhou říčka

se blýská hned i zastírá.

A jaký pěje ptactvo choral!

Hle na kolena padl horal,

a píseň na rtech – umírá.

Já v troskách stojím na hradisku,

a do srdce mi kouzla jdou:

o tuším juž a vidím v blízku

tu nejkrásnější píseň svou...

V ní východ slunce hory slavil,

v ní horský duch svou vesnu ztrávil

a lidu byla modlitbou...