ZA ŽHAVÝCH PŮLNOCÍ...

Já nevím, proč to je – často však bývá,

že v nocích plamenných na tě si vzpomínám časem,

za nocí žhavých, kdy všecko v nás zpívá

v rozkoši sblížení vysokým hlasem.

Vím, že nás Nepřítel květnými oddělil sady –

a ty jsou neschůdné, třebas v nich květy jen hoří – – –

To často bývá tak: Lásky květ vždy umře mladý,

když na něj padne žár půlnočních zoří.

A náš Květ uvadnul... Umíral zdlouha...

Vždyť víš, jak zavoněl před smrtí ještě – !?

Zbyla nám vzpomínek závratná touha

jak žhavé na srdci kleště.

A proto dnes ještě, půlnoc-li zahoří světlá,

z mé duše vychází muezin svátečně bílý –:

Zpěv mrtvé vůně to, jež tenkrát ke dnu mi sletla

a která občas teď hlasitěj’ zalká i kvílí.