Zábavám vstříc.

Stelu si tě, stelu,

postýlko má milá,

stelu si tě, stelu,

peřinečko bílá.

Stelu si tě, stelu,

lůžko plné hříchu,

stelu si tě, stelu,

k nucenému smíchu.

Dlouhý den, smutný den

zapad a zhas;

nudou vždy mne tíží,

však již tma se blíží,

to radost k nám se jen

navrátí zas.

Však mně den těchou je jen,

kdy vím, že přece mám duši...

ta radost, radost, ach je tak smutná.

Tichá noc nad námi,

budeme žít,

přijdou hosté mladí,

dovádějí rádi,

což těmi stěnami

smích bude znít.

Ach, ano, budou se smát

a já se smát musím s nimi,

třeba mi srdce mělo i puknout.

Pít vína při zpěvu

budeme dost; –

pro objetí teplá

kdož pak hnedle nevzplá?

pro lásku, pro děvu

rád vše dá host.

Co libo, štědrý host dá,

sám, hodný, málo chtít bude,

jen bílé tělo, jen tělo bílé...

To bude veselí,

šílení, chvat,

do dne až tu budem

v pokojíku chudém

láskou a pocely

vydělávat.

– Ubohé děťátko mé!

o drahá dcerunko malá,

ty budeš jednou stydět se za mne. –

Stelu si tě, stelu,

postýlko má milá,

stelu si tě, stelu,

peřinečko bílá...

Stelu si tě, stelu,

lůžko moje chudé,

k rozkošem tě stelu –

co to ze mne bude!?...