ZABIJEČI ZVONŮ

My ještě znali kovu

nezraňující rány,

když rozkvétaly v tóny.

Sladce bil do membrány

zpěv zvonů o domovu.

My ještě znali zvony.

Vše bylo ještě chvění

strun ve větru, jež zněly.

Noci se nestyděly

za luny zář, hvězd mžení,

a rty za políbení.

Vše bylo ještě chvění.

Paprsku zlatá střela

se chvěla, kmit a vlna.

A láska slastiplná

se chvěti nestyděla

a zněla, slavně zněla

zpěněné krve vlna.

Každá věc ozvala se

vždy základními tóny,

jen laděním, jen vůní

jak květina. Byls u ní

bezpečen jako v kráse.

My znali ještě zvony,

řeč věcí, které trůní.

My znali ještě hřmění

otřásající věží

chvěním, které v ní běží

jako se míza pění

v bezelstné struně stvolu.

Vše bylo ještě chvění

až ke kořenům dolů.

Nenaladíš hlas zvonu

ni o půl tónu výše,

může jen hřmět neb tiše

zahřmívat ve svém tónu,

jímž zpívá a jímž dýše.

Zvon, tajemný v svém skonu,

je zakletý v té pýše.

Tajemství každé smrti:

vlna, která je jiná.

Vlna, když neobjímá,

zabíjí, druhou drtí.

Zabije dětská ruka

zvon, který slavně hřímá,

dotekem prstu. Puká

skála, že stála zpříma.

Leč struna, sestra křehká

z nepoddajného kovu,

zazpívá o domovu,

dotkneš-li se jí zlehka.

Nestůjte v koutku němě,

střevíčky Popelčiny.

Na stéblo křehké třtiny

Pan píská píseň země.

Tajemství každé smrti:

vlna, která je jiná.

Vlna, když neobjímá,

zabíjí, druhou drtí.

Vždy vlna, která stíná,

je ve vlně, když hřímá.

Zabíjí lidská ruka

o samotě i v řeži.

I zvon, to srdce věží,

tak jako lidské puká

v mukách. A jako muka

v něm vlna smrti běží.

Zabíjíš-li jen těla,

vrátíš se někdy zpátky,

teď pohov, zabiječi!

Na okamžik jen krátký

tvá děla oněměla.

A siréna zas ječí.

Jde nová směna v jatky.

Co bude zabíjeti

zabiječ vysloužilý

z té perspektivy ptačí?

Smrt vertikálně letí

a horizont je v cíli.

A rozespalé děti

ve sklepě hladem pláčí.

Jen těla, stále těla,

vyhřezlé řezy, stětí!

Je plna toho smetí,

mistgrubna zkrvavělá.

Co budeš zabíjeti?

Jak se to jenom dělá

zabíjeti co letí!

Zabíjeti, co trůní,

vlnou, která je jiná.

Vlna, když neobjímá,

zabíjí, peklem duní,

i duše dusí, stíná.

Což smrt si nezadřímá,

ten rybář našich tůní?

Už rybář nezaloví

si na červy a mušky,

ten rybařinou vzteklý?

Ne na udici pušky,

už bez dum lovit umí,

už rybkám jenom pumy?

Rybníku atomový,

lekáním pololeklý,

dej pozor na rozbušky!

Co ještě nezabíjí?

Zvon věží, srdce lidí,

si hrany vyzvánějí.

Je konec melodií?

ten, který nenávidí,

ví, jak se zvony lijí,

ví, jak se zabíjejí?

My staří zabiječi

zabíjeli jen zvony,

když měly býti děly.

Jen vlny dvě, dva tóny,

a ve smrtelné křeči

navždycky oněměly.

Kladivem jednu v hranu,

ať zazní zvonovina,

jak tvrdost zaznít musí.

Teď hadr. Druhou ránu

už do měkkého. Dusí

vlna, která je jiná!

A tvrdý zvon je v kusy.

Tak lehounce se drtí,

co tvrdé je a jemné,

aby jen čistě znělo!

Rozezni vlnu smrti

a rozpadne se tělo

v své hloubce přetajemné,

kde zvon byl, kterým znělo.

Neduněla to děla,

když v zemi pohřbívali

básníka jako krále?

Nevím, já dávám vale

svým mrtvým jenom zdáli,

kde víc je osiřelá

hra struny pozůstalé.

Jen vlněním se žije.

Tu svádějí, tu zradí

ty vlnící se zmije,

tu přou se, kamarádí,

tu vlna vlnu potká –

jsi láska? poesie?

A vlna vlnu hladí,

tu obejme a protká.

Stůl krčmy osiřelý

je silný piják stesku,

nepláče podnapilý.

Dvě vlny se tu přely

o jedné v nadnebesku.

Jak vínem rozeznily

tu resonanční desku!

Ta jedna: ne, on není,

ta druhá: musí býti.

Ale co zabíjení?

Tu marné bylo pření,

tu lépe bylo píti.

Tu, dál od vlnobití

věčného násilnění

tam v ulicích, tam venku,

chci úlitbu ti líti.

Jak tajemné má znění

to siré připíjení

tomu, kdo dopil sklenku

a nemůže se příti.

Buď s Bohem. Tvoje chvění

zastavilo se v běhu

v přístavu jedné vlny.

Tam jiné vlny není,

protože není břehů.

Tam okeán je plný,

tam je už naplnění.