ZÁBLESKY V TEMNU

Jdu ulicí města.

Domy na mne čekají jako na známého.

Ze dveří proudí lidé.

Rušno je jak v mraveništi.

Město připadá mi jak sad zvučných stromů.

Listí na nich raší, chvěje se a schne.

Krok můj tepe dláždění.

Nyní se mi zdá, jako bych kráčel

po nesčetných mrtvých.

A dosud nenarození

hledí mi vstříc

ze všeho vůkol.

Člověk je ještě temná pevnina

Chápu, proč pták neplove ve vodě,

proč ryba nelítá nad zemí,

proč člověk má ruce-vesla,

proč země tone v jasu,

neboť všude je moře

Ve vzduchu, ve vodě,

v plamenech i v hlíně

jsou velká tajemství.

Kdo vnikl by v smysl jejich řeči,

mohl by odpovědět

na dotaz,

odkud kam jdeme.

To je sfinga

v poušti všeho míra

Co je voda, která odplyne,

co je oheň, který zazáří,

co je země, která rozkvétá,

a co vzduch je, který vdechujem’?

Radost okamžiku,

jenž je odleskem věčnosti

Všechno je na naší zemi nedokonalé,

proto viditelné

tělesným očím,

rovněž nedokonalým,

neboť dokonalé

patří již vyšším sférám,

jsouc viditelno

jen duchu.

Naše země spěje za dokonalostí.

Kdyby jí dostihla,

bude neviditelná

jako dokonale vybroušená

křišťálová koule

Často si člověk myslí,

že neklid je v něm.

Loď, která na vlnách bouřlivých pluje,

jest klidná,

moře je neklidné jen

Zemřel mi bratr...

jako by zmizel se světa,

a přece zůstává zde,

protože v světě nic se neztratí,

ale již ho neuzřím,

je pro mne bájí.

Tak stále ztrácíme něco,

bytosti nebo věci,

posléze sebe,

odejdeme nazí

jak jsme se narodili,

vždyť na pout věčnem

nic nepotřebujeme,

poněvadž najdeme všechno

ve všem

Zmizí vědomí,

žárovky očí zhasnou,

srdce přestane cítit,

představy již nejsou,

člověk zemřel. Vesmír mu zmizel.

Teď jako by nebyl hvězdný prostor;

atomy neuvědomělé

nevědí kde jsou,

jen trpně čekají

na zázrak seskupení

v útvar vidoucí,

uvědomující si

nový vesmír

Za skutečností,

za veškerým stvořením,

v pratmě dosud nestvořeného,

nezhmotnělého

Prapříčina sní,

a své sny

promítá do nekonečna

Jak krásné, s jinými a zpívající

projít bolestnou sférou Země

do nových zrození,

ó, věčná Prasílo-bože!

znovuvykvésti

na stromě života

Sesují se horstva,

pevniny potopí se ke dnu moří,

zhasne jednou slunce,

nesčetné hvězdy,

jako člověka zhasne Čas –

však Vesmírný Duch bude dál ze sebe tvořit

život v nekonečnosti