ZABLOUDILÍ.

Noc truchlivá – o naše okna nízká

svár větrů plnou silou opírá se;

my u krbu – tvá ruka moji stiská,

ty štěstím pláš, on v plamenů svých kráse.

Má hlava k tvému ramenu se sklání,

můj zrak tvým okem v duši tvou se noří,

a venku bouř a hrom a větrů lkání –

Ó zpomeň těch, jenž zabloudili v moři!

Tam nad propastmi vítr zmítá lodí,

tma nad ní zeje, příboj kol ní vzrůstá;

či myslíš snad, že ruka boží vodí

loď k břehu jako k ňadrům tvým má ústa?

Tam tisíc hrobů číhá každou chvíli,

zde každý okamžik mně ráje tvoří –

jak příval vlasy tvé mne zatopily...

Ó vzpomeň těch, jenž zabloudili v moři!

Či není mořem tento život bludný,

v němž láska naše, holubička bílá,

kam vln i hvězd ji vylákal třpyt svůdný,

za našich tužeb lodí zabloudila?

Ó nechť jen hřmí! Nechť vzrůstá příboj tmavý!

nad námi maják poesie hoří...

V těch nocích blaha hlavu vedle hlavy –

Ó vzpomeň těch, jenž zabloudili v moři!