ZABLOUDILÝ

Proč jsi mne, má milá,

nevyprovodila,

prosil jsem, nechtěla’s tomu,

zvonilo klekání,

když jsem šel po stráni

samoten v podvečer domů.

Tak smutno bylo mi,

když jsem šel pod stromy

v soumraku lesní tou stezkou –

potkal jsem za krátko

líbezné děvčátko,

panenku hezkou, ó, hezkou!

Jak plachá vzpomínka

tiše a zlehýnka

přejde a zpátky se točí,

zas ještě povzdálí

na mne se usmály

ty její čarovné oči.

Zjev jako z pohádky

drahý a přesladký,

snad pouhé šálení klamné –

jako by tajemně

vyrostla ze země,

s úsměvem dívá se na mne.

Ticho je dokola –

a kdože odolá,

když se mu po lásce stýská?

Hledáš ji po světě –

a sama najde tě,

v oči se dívá tak zblízka –

V oči se dívá ti

a duši uchvátí –

kdože se ubránit může?

Na čílko, do vlásků

zlatému obrázku

červánky sypaly růže.

Dokola po lese

ni lístek nehne se,

klekání doznívá v dáli –

pohádka o máji,

krása, jež opájí,

duši ti omamně šálí.

Žár v duši vyrůstá,

zlíbat ji na ústa,

zpíti se krásy té vděkem,

hladit ji po skráni –

ani se nebrání

v úsměvu vlahém a měkkém.

Dokola nad lesy

ticho se rozvěsí,

západ byl červánky poset.

Klekání doznělo,

na rty a na čelo

polibků sneslo se do set.

„Rusalka,“ šeptá mi

hlas jakýs neznámý,

„nechoď s ní do lesů ve tmě!“

Není mi pomoci –

dál a dál do noci

bílý stín rusalčin ved’ mě –

Proč jsi mne, má milá

nevyprovodila,

ještě mne zachránit mohla’s –

v nitru se na chvíli

kmitne a zakvílí

vzpomínky vzdálený ohlas.

Kmitne se, zachvěje –

pozdě již, pozdě je,

hlas v duši umírá, slábne,

v těch lesů hluboku

chví se mi po boku

zjev bílé rusalky vábné.

Rusalka pobledlá

vedla mne, zavedla –

a kdož ví, zda jsem se vzpouzel?

Po boku rusalky

zbloudil jsem do dálky,

v království tajemných kouzel.

Stín bílý vede mne

v ty říše tajemné,

vidina čarovná, světlá

kol sebe záři tká –

v očích jí pohádka,

zlatá báj o štěstí zkvetla.

Dokola sta a sta

světélek vyrůstá

a chví se, zniká v noc temnou –

v pohádkách o štěstí

cestou i v bezcestí

šla bílá rusalka se mnou.

Slyš – nikdo nevolá?

Ne – ticho dokola,

a život, sen to je krátký.

Kdo jat byl závratí,

sotva se navrátí,

k lidem se nevrací zpátky.

Kdes v duši doznívá

pohádka blouznivá –

zabloudil’s v hlubokém lese.

Břeh mizí pod nohou –

za duši ubohou

Otčenáš pomodlete se...