Zabloudilý.

Nikudy cesta, nikde vchod z kraje –

krajina všecka ve sníh zasuta je!

Vzduch nezavlá ni, stichlo vichřic dutí,

kře holé u cest všady bez pohnutí,

ba, ve všem zdá se, život zhasl mrazem...

I závěj, kterou vichr skupil na zem

juž dechem zimy utvrdla a ztuhla –

pláň celá kol je velká, bílá truhla,

a jako hroby strnuly a tichy –

tak rolí mlčky leží na ní líchy,

a němo vše je, les i obzor také

i jasné nad ním nebe bezemraké;

kraj ptáka víc se nepotěší zjevem,

luh neozve se sladkým jeho zpěvem!

Kam dozře zrak – jen sypký sníh se bělá –

tvá stopa mělká ztratí se v něm zcela!

Kýs poutník v dáli, v kožich zahalený,

ku předu zvolna vleče krok svůj zmdlený,

Tak ztěžka kráčí! Stále zapadává –

a přece na své pouti neustává...

Jen chvílí stane, pak se znova vzchopí,

a znovu v závěj vtiská svoje stopy.

Volám naň – marně! Za nedlouhou chvíli

jak pták mi západ v šírý obzor bílý!