ZÁBOJ, SLAVOJ a LUDÍK.

S černa lesa vystupuje skála,

na skálu vystoupil silný Záboj,

obzírá krajiny na vše strany;

zarmoutil se od krajin odevšech,

i zastonal pláčem holubiným.

Seděl dlouho i dlouho se rmoutil,

i vzchopil se vzhůru jako jelen,

dolů lesem, lesem dluhopustým,

bystře pospíchal od muže k muži,

od silna k silnu po celé vlasti.

Krátká slova ke všem skrytě řekl,

poklonil se Bohům, odsud k druhu spěchal.

I minul den první, i minul den druhý,

i když za třetím luna v noci byla,

sněli se muží semo v les čern.

K nim zde Záboj, odvede je v ouval,

v ponížený ouval, hlubokého lesa.

Stoupil Záboj nejnížeji dolů,

vzal varito zvučno.

Muží bratrských srdcí,

i jiskrených zraků!

vám pěji nejníže z dola píseň.

I jde z srdce mého,

z srdce nejnížeji

pohřižena v hoři.

Otec zašel k otcům,

ostavil v dědině dítky svoje

i svoje milenky.

I neřekl nikomu:

„bátio ty mluviž k nim

oteckými slovy.”

I přijide cizí

usilně v dědinu,

i cizími slovy zapovídal.

I jak se zdí v cizí vlasti

od jitra po večer,

takto bylo dělati

dítkám i ženám;

i jedinou druži nám míti

po pouti vší, z Vesny po Moranu.

I vyhání z hájů vše krahuje;

i jací Bozi v cizí vlasti,

takým se klaněti zde,

i jim oběcati obět.

I nesměli se bíti

v čelo před Bohy,

ni v soumraky jim dávati jísti.

Kamo otec dával krmě Bohům,

kamo k nim hlásat chodíval,

posekali vše dřeva,

i rozrušili vše Bohy.

„Aj ty Záboji, ty pěješ srdce k srdci,

píseň z středu hoře jako Lumír,

ký slovy i pěním byl pohýbal

Vyšehrad i vše vlasti;

takto ty mě, i vši bratř.

Zpěvce dobrého milují Bohové!

pěj, tobě od nich dáno

v srdce proti vrahům.”

Zřel Záboj na Slavojevy

zapáleny zraky,

i pěním dále srdce jímal:

„Dva syny, jejichž hlasy

přecházeli v mužské,

vycházívali v les,

tamo mečem i mlatem

i oštěpem ucili paže,

tamo pokryli se

i vraceli se rozkošem.

A když paže jejich byly dorostli,

i jejich umy proti vrahům,

i dorostali druzí bratříci.

Aj tu všickni vyrazili na vrahy,

byla krutost jich bouřící nebe,

i v dědiny vrátila se byvší blahost.”

Aj skočili všickni v důl k Záboji,

i tiskli jej v přesilné paže,

i s prsou na prsy všickni kladli ruce,

moudře si dávali slova k slovům.

I přicházela noc před jitro,

aj vystoupili z oudolí různo,

všudy ke všem dřevům,

ke všem stranám brali se lesem.

I minul den první, i minul den druhý,

i po třetím dni, když se zatemnila noc,

bral se Záboj v les;

lesem za Zábojem zbory.

I bral se Slavoj v les,

lesem za Slavojem zbory.

Každý měl víru k vévodovi,

a srdce uporno králi,

každý zbraň bystrou na krále.

„Aj Slavoji bratře!

tam k modrému vrchu,

vrch ten po všech po krajinách,

tam zaměříme chody;

od vrcha k rannému slunci,

tam jest les temen;

tamo si podáme ruce.

Nyní ber se liščími kroky,

i já také půjdu tudy.”

„Aj Záboji bratře!

čemu naše zbraň má teprv

od vrcha soptati krutost,

odsud buřme proti královým vrahům.”

„Slavoji bratře!

když ty hada potříti chceš,

na hlavu nejjistěji,

tam jest hlava jeho.”

Rozstoupí se množství lesem,

rozstoupí se v pravo v levo.

Tudy táhne Zábojovým slovem,

onam slovem prudkého Slavoje,

hlubinami lesů, k modru vrchu.

I kehdy bylo pět sluncí,

podali si přesilné ruce,

i pohledli liščíma očima

na králova vojska.

„Sraziti nám musí Luděk vojska,

vojska svá pod jednu ránu.”

„Aj Luděku ty jsi otrok

na otroky krále!

Ty rci svému ukrutníku,

že dýmem jest nám velení jeho.”

I rozlítil se Luděk,

rychlým hlasem svolal svá vojska,

podnebesí bylo plno osvěty,

od slunce v osvětě plno blesku

z králových vojsk.

Hotovi všickni nohou v krok

i rukau v zbraň, dle Luděkova slova.

„Aj Slavoji bratře!

tudy spěj liščími skoky,

já půjdu proti nim v čelo.”

I vyrazil Záboj v před jako krupobití,

i vyrazil Slavoj v bok jim jako krupobití.

„Aj bratře, ti zde nám drtili Bohy,

ti zde nám káceli dřeva,

i plašili krahuje z lesů.

Bozi nám vítězství dají!”

Aj prudkost vyrazí Luděkem

z četných vrahů proti Záboji.

I vyrazil Záboj s hořícíma očima v Luděka,

měří dub proti dubu,

viděti z celého lesa.

Záboj hnal proti Luděku

nade vše vojska.

Luděk udeřil silným mečem,

přeťal tři kůže v stítu.

I udeřil Záboj mlatem,

odskočil hbitý Luděk,

v dřevo vrazil mlat;

i skotí se dřevo na vojsko,

i třicet jich odejde k otcům.

I zlítil se Luděk:

„Aj ty zhovadilý!

ty veliká potvoro hadů,

mečem se potýkej semnou.”

I máchl Záboj mečem,

kus štítu vrahu odrazil.

I tasil Luděk meč,

meč se smekl po koženém štítu.

I zapálili se oba k ranám,

ranami vše po sobě stesali,

i vše kolem zbrotili krví;

i krví zbrotili je muží

vůkol nich všudy v přelíté seči.

Slunce přejde poledne,

i od poledne již na půl k večeru,

i váleno ještě; ni sem, ni tam ustoupeno,

i váleno zde, i váleno tam od Slavoje.

„Aj ty vrahu Běs v tě!

čemu ty naši krev piješi?”

I chopil Záboj svůj mlat,

i odskočil Luděk;

napřáhl mlat Záboj vejš vzhůru

i vrhl po vrahu.

Letěl mlat, rozskočil se štít,

za štítem se rozskočily Luděkovy prsy.

I ulekla se duše těžka mlata,

i mlat i duši vyrazil,

i zanesl pět sáhů u vojsko.

Strach vrahům vyrazil z hrdel škřeky,

radost zevzněla z ust vojska Zábojova,

i zajiskřila z radostných zraků.

„Aj bratří, Bozi nás vítězstvím dařili!

Rozstaupí se nás jeden hluk v pravo i v levo;

ze všech oudolí sem sveďte koně,

koňmi řechci vešken les.”

„Záboji bratře ty udatý lve!

neupouštěj bouřiti vrahy.”

Aj tu odvrhl Záboj štít,

i v ruce mlatem i v druhé mečem,

takto i v příč prorážel drahy vrahů.

Bylo upěti vrahům, bylo ustoupati vrahům,

Třas je honil z bojiště,

strach z hrdel jich vyrážel škřeky;

koňmi řechce vešken les.

„Vzhůru na koně, s koňmi za vrahy

přesevše vlasti,

rychlí koni neste

v patách za nimi naši krutost.”

I vzskočili hlukové na rychlé koně,

i skok na skok po vrazích se hnali,

ránu na ránu soptili krutou krutost:

i míjely rovně i hory i lesy,

v pravo i v levo vše ubíhá v zad.

Hučí divá řeka,

vlna za vlnou se valí,

hučela vše vojska skok na skok,

vše se hnalo přes bouřící řeku;

vody uchvátily množství cizích,

i přenesly své známé na druhý břeh.

I pokrajinách všudy v šíř i v šíř,

lítý ostříž rozepial svá křídla dlouhá,

bystře létá za ptactvem.

Zábojova vojska rozehnala se v šíř

všudy po vlastech,

hnala líto po vrazích;

všudy srazila je i stupala koňmi.

Nocí pod lunou za nimi lítě,

dnem pod sluncem za nimi lítě,

i opěty temnou nocí,

i po noci šedým jitrem.

Hučí divá řeka,

vlna za vlnou se valí;

hučela vše vojska skok na skok,

vše se hnalo přes bouřící řeku;

vody uchvátily množství cizích,

i přenesly své zvěsty na druhý břeh.

„Tamo k šedým horám,

tamo dobouří naše pomsta!”

„„Aj Záboji bratře!

již nám nedaleko hory,

a již hluček vrahů,

i ti žalostivě prosí.””

„Zpátkem krajinami, tudy ty, já tudy

vyhubit vše královo.”

Vítr bouří přes vlasti,

vojsky bouří přes vlasti,

přes vlasti v pravo i v levo,

všudy šírou sílu vojsky

v radostném hluku.

„Aj bratří! aj šerý vrch!

Bohové nás tam vítězstvím dařili,

tam i mnoho duší těká

semo tamo po dřevech;

jich bojí se ptactvo i plachá zvěř,

jedno sovy nebojí se.

Tamo k vrchu pohřebat mrch,

i dat pokrm Bohovům,

i tamo Bohům spasám

dat množství obětí,

a jim hlásat milých slov,

i jim zbraně pobitých vrahů!”