Záboj, Slavoj i Luděk.

Z črna lesa vystupuje skála,

na ni Záboj usadí se v mechu.

Slunce jako blázen praží, sálá,

mravenci se z dola proháněchu.

Hledí Záboj jiskernými zory

tamo, kde se v lesích bělá cesta.

Aj hle, tamo na temeně hory

Češi táhnou, ruče přicházesta.

Ajta, Slavoj! Mlatem v zemi hodí,

junné „servus!“ rozlehne se v tichu,

věhlasní pak oba vojevodi

múdře spolu šeptem hovořichu.

I dí Slavoj: „Záboji ty drahý,

boj podstúpí Luděk dnešní noci,

na tě táhne s krvavými vrahy,

chvátajú juž semo jeho kroci.“

Vece Záboj s búřným v oku vzdorem:

„Běsi naň! Tož utkáme se v půtce,

otpeláší Luděk se svým sborem,

prchnou tamo k horám palejúce!“

I dí Slavoj: „Totě hodno reka!

Věkožízní bozi tobě splatí, –

nevzmožnoť nám teď se pro Luděka

ni jim klanět, ni jim oběcati.“

Vece Záboj: „Parom ať jej srazí,

Morana jej schvátí s Běsi všemi!

Babami aj prchnou lútí vrazi,

při sám Parom, my jim naprášemy!“

A aj, večer nad horami vzchodí,

rudé slunce k záchodu se chystá.

Rozhlédnú se oba vojevodi,

vzhoru na leb skály vystúpista.

I dí Slavoj: „Sěmo Luděk spěje!

Chytře my jej zaskočiemy, brachu!

Za chlum nám se skrýti najnížeje,

tamo naši v ráz jej posěkachu.“

Vece Záboj: „Mor naň i vše Běsi!

Sěmo mně a tobě skrýt se tamo, –

zaženemy jej za črné lesy,

za les črný do nedozíramo!“

I váleno strašivo den prvý,

Luděk hlasno silou svou se chvástá.

Obě strany potíše se krví,

obě strany jak zdi hradní stásta.

I mine den druhý i den vterý,

zkázu u voj Morana aj dýše,

žalostivo vzeúpí les šerý,

prchnou ptenci k horám odletíše.

Z črna lesa vystupuje skála,

nad skálu mlat Zábojevi ztvrdl,

Luděk v ústup vodí voje krála,

skřek vyrážen strašen ze všech hrdl.

Luděk kamo ustúpiti neví,

jak zmij zrádná k vojvodě se plazí.

Aj tu Slavoj vece Zábojevi:

„Potvoře té honem jednu vrazi!“

Aj tu Záboj mlat pozdvihne vzhoru,

junná krev se vzbúří v junném těle,

mlat v ráz pade prudko na potvoru,

duše črná prchá velevele.

Vidí voj, co událo se vůdci,

spěšno prchá přes vrchy i vody.

Vece Záboj hněvem búřiúcí:

„Dál až k horám zaměřímy chody!“

I dí Slavoj, k Zábojevi spěje:

„Nebudú víc Luďka bolet zuby,

dorazil jsi mrchu najjistěje –

více se mu u nás nezalúbí.“

Vece Záboj: „Merci za ten projev,

volna zase žírná země naše.

Aj hle, tamo slední trosky vojev

k horám táhnou spěšno palováše!“

Pustili se i do toho zbytku,

jako v pecky Záboj v hlavy tluče.

Osvobodil vlast svou přemilitku,

za hory aj vrahy zahnal ruče.

Aj, tam parob hněvno líce mutí,

mutí líc jak búřné mračno samo, –

i by jemu žalno uprnúti,

uprnúti do nedozíramo.

I dí Záboj: „Spráskal jsem tu ovci,

dřenie měl jsem jako dřevorubec, –

potom ať mi přijdou Gebaurovci,

že jsem nikdy ani nebyl vůbec!

Ještě zmozolena ruka je má,

jak jsem bil je jako orel ptence, –

a pak člověk za to všecko nemá

ani už ten kousek – existence...“