Zábřeh nad Odrou.

Byl, není. Padl. Opět jeden kámen

na obrovité šachovnici oné

nám cizí vzala ruka. A je ticho –

na sebe chtěl by někdo žalovati?

Šach králi dán je a jen sedlák brání

a páni řekli: „s osudem se smiřme,

nic více přec se dělat nenechalo.“

Ba, pozdě je už. Cenný kámen ztracen

a králi zbývá pouze utíkati.

Až sedláky mu všecky věrné zbijí,

zas kdosi řekne: „nic se dělat nedá,

je Osud proti nám, tož zbraně složme.“

A v klidu budou svoje pivo píti.

A padne králův sedlák pod Hrabůvkou,

v Hrabové padne, v obou Bělích jednou

snad objeví se nepřátelský jezdec:

hej, daleko je odtud do Proskovic?

A páni v Ostravě dál budou soudit:

„tu hru je nutno vzdáti, neb se nedá

nic zachrániti.“ A dál budou tančit

na slavných svojich bálech vlasteneckých,

pít svoje pivo, smát se vtipům špatným.

Tak zašla Róma. Její domitia

pobrali cizí a duch římský zlomen

a zbyl mu jenom úsměv voluptata,

cynický trochu. Úsměv oněch starců,

na Susanu co dívali se v lázni.

A lid můj zmlkne dole pod Paskovem,

na Ostravici zazní cizí hlasy

a pruské věže opět dál se pohnou

a nic je nezdrží. Kdo klid svůj dal by

a spokojenost tučnou, kavárenskou

do sázky ve hře slední, v níž jen běží

o naše bytí. Zradou padl Zábřeh.

A žlutá závist dále bude chodit

od obce k obci. Nové zrady přijdou

a bude ticho. Nikdo nezahřímá –

proč také nervy své by rozrušoval?

Až české ohně zhasnou kolem Odry,

snad jeden mudroch kdesi v dáli zalká,

neb těžko vidět rodu umírání,

však ostatní dál cestou svojí půjdou

bez rozechvění, že tak skončila hra,

jak neměla a také nemusela.