Zábřesk.

Snů světy, tužeb vír a blesky myšlének,

vše v srdci mém se zmítá v divé směsi,

a nikde paprslek,

jenž ved’ by mne dum hlubokými lesy;

kam pohled padne zoufalý,

tam číhá strž a stráň a propasť, úskalí,

až anděl můj se děsí.

V mé hrudi chaos vře; leč mojím před zrakem

se ona věčná báseň rozprostírá,

jež mluví ptákem, květem, oblakem,

jíž sloky hory jsou a moře a step šírá.

Té hymny bouřný chorovod

zní s výšin etheru i z hlubin valných vod,

jen na mém retu zmírá.

Ten boha věčný vzdech v přírodu zakletý

já nevyslovil dosud v písni jedné,

v mé duši prasvěty

se trou a vznášejí z tmy točny ledné.

Kde píseň, v níž by vposled vzplál

můj čaruplný sen? Kdo demant z pustých skal,

kdo perlu z moře zvedne?

Tak lkal jsem zoufaje; tu míru paprslek

ve snivém oku, v němž se stíny chvějí,

tys ke mně sklonila se! – v bouře jek,

kdy vlny kypí, břehy vrou a hřmějí,

z mlh vlídný měsíc kyne blíž –

tys vážně pravila: Co Ikáš, tvou báseň již

zřím na tvém obličeji!