ŽÁBY

Praví a sniví básníci

třesou se jako v zimnici

za krásných lunných nocí,

tváří se skoro neboze,

pohlíží s touhou k obloze,

nelze jim odpomoci.

Vzdychají bolně oh, oh, oh,

kéž bych k těm dálným světům moh’,

jež se tak z hlubin třpytí!

Chopí své loutny, varyta,

zpijí se touhou dosyta,

nechme jich opojiti!

Zatím se hvězdné tisíce

tajemně shlédnou v rybníce

uprostřed s lunou sinou,

kterouž jak kněžnu pokoje

stříbrné, plaché závoje

občasně zapovinou.

Když se pak celá hladina

kouzelně čeřit začíná,

ubledlé světlo tříští,

žáby od této vteřiny

cítí se býti povinny

zjevit se na jevišti.

Vylezou houfně ze sítí

a kdyby mohly mluviti,

řekly by mnohem více

o luně v sladké nesnázi,

která se, bloudíc, prochází

s hvězdami po rybníce.

Vylezou ze třtin, ze sítí,

palčivou žádost pocítí

vyzpívat bol svůj nebi,

ačkoliv – lyru v pravici –

totéž už činí básníci.

Žab není zapotřebí.

Je to snad obřad, nejen zpěv,

stydne tím v těle mork i krev.

Přesladké žabí vzlyky!

Rostou vždy víc, neb ve zpěvu

nachází žáby úlevu.

Ve všem jsou nad básníky.