Žáby okrále prosýcý.

Žáby pokojných let drahně

Volně se toulaly vbahně.

Čím víc koho dobré bidlo píchá,

Tím se více popíná a pýchá.

Svobodou zhrdnouc, opanovníka vedne, vnocy

Vřeštěly žáby k Kralomocy.

Smál se Peroun: ale kdo chce kam,

Říkávají, pomozme mu tam.

Spustil jim Drouh. Y strašným dovody bouchnutím

Rozžene plaché stádo mžíknutím.

Všecky vsytí a rokytí s malou duší

Doděr kluší:

Každá napoly mrtvá, užaslá a tichá

Sotva dychá.

Ale vmále,

Chtěcy předce viděti krále,

Jedna, blíže capichu,

Vystrčí hlavu potichu:

Nevidouc ale nic strašného, vysoce

Namilé sestry křehoce.

Nato, co se sstrachem ukrývají,

Směleji, jedna podruhé připlývají;

Tak že brzy skáčí po Velebnost Drouhu,

Majíce krále zašpatného slouhu.

Nač ten klacek? zavřeští: y prosme dále

Ovonačejšího krále.

Vřeští znovu: y sešle jim Peroun v čápu pána,

Hodného naně Čingis Kána.

Ten, kde kterou uvidí vrokytí,

Hned ji dlouhým zobem pochytí.

Tak se krutý pan Dlouhonos mnohou slabou

Pase žabou.

Nato obyvatelkyně smutně hleděly,

Bídně mřely a ceknout nesměly.

Až se s Merkurem snesše podtají,

Na Perouna prosbu podají;

Aby dobrotivý Pán nebe a země

Ráčil zachovat ubohé žabí plémě,

Ale Bůh nato: Nechtěly laskavého,

Nechť teď snášejí ukrutného.