ZAČAROVANÝ KRUH

Věříš, že se k předu derem

a že příští světlé bude?

Kroužíš ve víru tak šerém.

Být či nebýt – zní ti všude.

Země, člunek tkalcův, stejné

ellipsy své opisuje;

co zříš přes ně, sny jsou přejné,

z dráhy nesmíš, dni když hřejné

selhaly a mráz jen duje.

Nejblíže je rájům stálým

v jihu ptactvo přeletavé,

ale samo mračnem, skalím

zvedá křídla k chladným dálím;

krev ceď, srdce nedočkavé.

Odvždy hnízdo, byť i v jihu,

čistou rosu chvilku pilo,

pozděj plíseň a svou tíhu;

nutno ujíti jí v mihu.

Kam? Vždy zpět. To světů dílo!

Jako dech, tak střídáš snahy,

získáš, ztrácíš; není zbytí

v překotu přes tytéž dráhy,

kde je úzko tomu záhy,

kdo již svým se v světě cítí.