ZACHMUŘENÍ.

Přišel nejkrásnější čas:

sladký, slastiplný máj,

z vonných květů jeho vlas

v srdce vnáší lásky báj.

V pršce květů voní kraj,

v snivé písni tone luh,

v hudbě sladké šumí háj,

vzduchem proudí žití ruch.

V okno zaťukal mně máj

pomalu a nesměle:

„Zanech snění,“ v žití taj

vrhni se jen vesele.

Zdvihni čelo, pohleď ven:

pestrý květ a motýli,

čarokrásný jarní den,

růže juž se rozvily.

„Ó zanech mne osudu,

znám svět, nechci znát jej víc,

jiným v světě nebudu,

lestnou znám již jeho líc.

Mrtvé zřím ve hrobech spát

v rakvi úzké, prohnilé,

věčně chce se jim jen zdát –

zřím ty lebky přebílé.

Tělo jich se rozpadá,

v důlky oční žlutý červ

pomalu se vekrádá,

jako děsně bolný nerv.

Tragedie života – !

pohltí nás matka zem,

slunko chvíli mihotá –

smrt pak děsným odkazem!“