Zachráněn.

Tak pravdou jest, co v utajeném citu

tvé srdce vyzradilo bílé bláně,

že jako poupě v keře bujném skrytu

chceš růží se mi víti k mužné straně,

že pod návalem trpkých žití pílí

mé náručí ti kolébkou má být,

a žal, v tvých očí báseň zabloudilý

jak diamant se v záři vděků skvít?

Kéž mohu tak, jak duše vroucně želá,

kéž mohu slzy měnit v perel skvosty

a jako holubice archy smělá

z vln klamu snášet blaha letorosty!

Ty bujely by ve nádherné stromy,

by jemně tulily tě v hebký stín

a nehynoucí krásou bez pohromy

svůj nad hlavou ti střely baldachýn.

Ó, doufej, věř, to nic už nepřeváží

od chvíle té, v níž v ňadru jsi mi zkvětla,

vždyť milosť tvoje tak mou duši blaží,

jak pozdní kvítí vlídný pramen světla;

ten sokol oka tvého jasnozorý

po strastech mých se pustil na dostřeh,

a v moři, v kterém tonul duch můj chorý,

tvá láska svitla mi, jak plavci břeh!

Hle, země, země! – Ne, to nebe jesti,

kam jarou silou touha moje míří,

a netušených druhdy čarozvěstí

kruh zázračný se zlatou duhou šíří;

a míru anděl z kruhu vstříc mi vchází,

jak od dob mládí kouzlil mi je sen –

hle perly blaha peřej v líc mi hází,

viz, u tvých nohou klesám zachráněn!