Záchvaty.

Vídám tu paní, vídám ji denně,

vždy má tak teplý, měkoučký šat

a v límci sněžném jak v bílé pěně

hlava jí mizí, tak plná vnad.

Za mrazu chodí, za vánic divých,

kdy vítr šlehá jehlami v tvář, –

ona se směje a v očích snivých

blaha a štěstí kmitá jí zář.

Já zrovna ssaji zrakem i rtoma

postavu její mizící v dál

a ptám se sebe, zda kdo z nás doma

takovým smíchem jednou se smál?

Pravda, i nám smích časem se řine

z úst jako horské bystřiny spád,

avšak přec cítím, že je to jiné,

že je v tom rozdíl: smát se a smát.

Ten smích náš horský není ten pravý,

má v sobě hořkosť, má v sobě žal,

je mi tak při něm, jak zvuk by dravý

v záchvěvech jeho bouřil a lkal.

Proč jenom ona, proč jen ta dáma,

co má ten teplý, měkoučký šat,

proč jenom ona ze všech nás sama

takovým smíchem umí se smát?

A proč k nám chodí, co chce zde v zimě,

proč právě přišla v samotu teď,

kdy zeleň všecka pod sněhem dříme

a větrem praská strhaná sněť?

Či nás chce bodat, trýznit svým smíchem?

– to byl by těžký, paničko, hřích! –

– – Co slyším? Už zas perlí se tichem

ten její teplý, dráždivý smích!

Ve mně to bouří, v žilách to škube,

krev bije v spánky, zub hryže ret,

a moje ruce mozolné, hrubé

maně se lámou, vztahují v před.

Běda té ženě, stokrát jí běda,

prokletý budiž ten její smích!

Proč sem zas kráčí? Což jí to nedá?

Co má z těch žertů, vycházek svých?

Však ať dá pozor, sejde–li níže,

jak rys ji chytnu, budu se rvát

a pak ji do své odnesu chýže –

tam se mi musí do smrti smát.