Žádaný pohřeb

Zlehoučka oči otvíral,

když na posteli umíral,

jen ještě slovo šepotá

co loučení se z života:

„Nedbejte lidských zákonů;

zticha mne složte v tmavý hrob,

bez květu všeho, bez ozdob,

bez svící, pentlí, bez zvonů.“

I skonal. Přišel pohřbu den.

Byl v bílé pentle ustrojen,

kol žluté hlavy žlutý květ,

modlitbu třímá každý ret,

a každé srdce v smutku je

a slza líce zvlažuje.

Zpěváci smutně zapěli

a s věže zvony zazněly.

A rakev nesli mládenci

a panny vedle se věnci,

a nežli hřbitovu jsou blíž,

tu cosi náhle – slyš, o slyš –

z pod víka prasklo s hlomozem;

upadá rakev – duní zem

a mrtvý v bílém rubáši

ze země hlavu povznáší,

a trhá pentle v šílení,

proklíná zpěv a zvonění

a trhá věnce, shasíná

mládenců svíce planoucí.

Lid rozprchal se žasnoucí;

jen jedna panna, jediná

tu stojí jako z kamene

a líbá rty mu studené

a líbá čelo vychladlé

a líbá oči zapadlé.

I zaleskla se rosa v nich

jak na lučině první sníh;

a on zaplakal v lůno skal

a zvony zněly smutně dál,

a jejich zvuk ho rozsmutněl,

že probudiv se znovu mřel

a mřel a mřel, až odumřel.

Víc nenesli ho mládenci

a nešly panny se věnci;

jen čtyři muži nesou jej,

za bídný peníz nesou jej,

a jen ta panna jediná

za rakví v pláči shasíná,

a sotva došli kostela,

na rakvi panna omdlela.

Omdlela, ale na věky;

i dali k rakvi mrtvolu

a byli oba pospolu.

Dnes ještě dole u řeky,

když den se na noc promění,

je slyšet zvonů zvonění.