ŽÁDNÝ STROM NEROSTE DO NEBE...

Žádný strom neroste do nebe, říkali staří,

ať se mu jakkoli daří.

Neroste tam ni jedle v šumavském hvozdu,

útulek zpěvavých drozdů,

patina tatranské limby tam neroste taky,

ovitá v mlhy a mraky,

ba ani nového světa obří strom mamutí

v tisíce roků vanutí.

Tak ani drsné a mocné tam nevzrostou kmeny

s pyšnými, hlučnými jmény,

byť se zdál každý ne stromem, spíš mohutnou horou,

s plameny pod tvrdou korou

namísto šťávy, z nichž ohnivé ovoce roste,

na stromy nižší a prosté

bombami padá i na podrost, na kvítí, do trávy,

žárem je ničí neb otráví.

Rostly již takové stromy v pradávné době,

s pýchou se shlížely v sobě;

do nebe dorostou, myslily, v mohutném vzpětí

celý svět zajmou jich sněti,

které jak hadi se do dálky plazí a syčí,

dračí rod hostí, jenž ničí,

namísto peří jen šípy a kopí má v peruti,

celou zem k otroctví přinutí.

Červ zatím hlodal v jich kmeni – a vichr když přišel,

stromu pád celý svět slyšel.

Jabloně nízké a fíky, jichž mínil být pánem,

rostou dál pozemským lánem,

kvetou a šťávy si střebají pro dobré plody,

na símě pro příští rody.

Stromy, zlé ovoce nesoucí, bývají vyťaty,

k spálení na ohni proklaty.