Žádost.

Kýž by možná bylo,

Každé děvě české

Vládnout stými hlasy,

Aby opěvala

Vlasti své nebeské

Čarodějné krásy.

Jedním hlasem pěti

Nikdy nepostačí;

Zřím to k svému hoři,

Jeden hlas že mizí,

Jak šum vlnky jedné

Ve velikém moři.

Jedním hlasem pěti

Nikdy nepostačí,

Neboť ten tak mine,

Jako když na lukách

Mezi tisícemi

Jedno kvítko zhyne.

Jestliže ve krásu,

Jež mě nadechnula,

Toužný zrak se noří,

Aj, tu čarnou mocí

Z jediné té krásy

Sto se jiných tvoří.

Předce však je lépe

Jedním hlasem pěti,

A veškeré cnosti,

Seč jen síla stačí,

Vlasti věnovati,

Než žít v nečinnosti.

Neboť jako moře

Nad svou vlnkou pláče,

Louka pro své kvítko,

Tak i vlast má kvílí

Jak upřímná máti

Pro netečné dítko.