Žádostka i Blahodal.

Žádostka je bystrá, živá,

Ale nedočkavá, chtivá;

Před zrakem jí mrakota,

V mysli touha kormútlivá.

Na tváři hned tesknota,

Hned radosti jasnota

Jeví se, i vášeň divá.

Lahodné jest její snění,

Sladké její probuzení.

Ona den oslazuje,

Blahodala miluje.

Jej v milostném rozčilení

Příliš dívka starala,

A pro chvíle nestrpení

U výčitky se dala:

Tím milého zahnala.

Se smíchem odšel v rychlosti,

A nechal jí v zoufalosti.

Bezsmyslná běhala,

Po všem světě hledala

Nevěrného odběhlíka,

Nemohouc býť bez milíka.

Nejprvé šla ke dvoru:

„Viděli jste rozmilého?

Máte Blahodala mého?” –

Šprýmovníkům ve zboru

Zdá se říkať potvoru;

S smíchem praví, kde ho děla?

Kdo jest, aby pověděla,

By vypsala milého.

„Můj milý jest snadno znalý,

Ontě všecek dokonalý;

Laskav je na každého,

Každý laskav na něho.

Um má zdravý, smysl kalý;

Neznal nikdá svízele,

Všudy má své ctitele.”

Načež oni: “S bohem jděte;

Tu své ztráty nenajdete,

Taký člověk, díme vám,

Nepřichází nikdá k nám.”

Žádostka jde odtud k městu,

V klášter vezme první cestu,

Mníc, že tu své srdéčko

Najde v sídle pokojnosti.

Dí jí převor: „Děvečko!

Čekali jsme dlouho dosti

Hocha tvého pěkného;

Neviděli však jsme ho.”

Jeden bratr holený

Pravil dobrodružce naší:

Uspořte si cesty vaší,

Neb ten hošek milený,

Jestliže jsem pravdu slyšel,

Z toho světa v onen vyšel.”

Na ta slova hnětlivá

Vece dívka hněvivá:

„Milý brachu, já vám to dím,

Že ten, po němž smutná chodím,

Pro mne zrozen jedině;

Jistě bydlí v krajině,

V nížto můj se osud vije,

Jáť jsem živel, v kterém žije;

Kdo vám o tom jinak děl,

Ten nerozum pověděl.”

Potom krásná z toho zcestí

Pošla hledat na náměstí

Domnělého zběhlíka,

Nadějíc se najíť jistě

S krasomluvci milíka,

An ho malují tak čistě.

Jeden praví: “Myslíme,

Bude na omylu paní:

„Onť jest jenom v našem psaní,

Více o něm nevíme.”

Běžíc vůkol domu rady

Zamkne oči Žádostka:

„O, můj milý není tady,

V tomto sídle sporné vady,

Jeho jiná radostka,

Jeho jiné svedly vnady;

S předmětem mé milosti

Černé rotě Themidině

Není žádné svornosti.“

Jednak v chrámu Thaliině

Na divadle myslila,

Že milého spatřila.

Volaná jde na besedu

K rozkošníkům jako host,

Zvaným dobrá společnost.

Lidé tu líbého hledu

Mají ve svém způsobu

Jakous jeho podobu;

Ale čím vytvařovali,

Blahodala snažněji,

Tím, jak vidí, méněji

Jemu jsou se podobali.

Posléz dívka v zoufání

Z neplatného hledání

Domů přijde. Ledva vkročí,

V pokoji Milíka zočí,

An tu stojí v nadání

Náhlého se shledání.

„Trvej,“ praví, „v budoucnosti

Se mnou v sladké pokojnosti,

Nežádajíc přílišnosti.

Chceš se stále kochati

V mé milosti a osobě? –

Varujiž se žádati

Více nad to, než dám tobě.”

Žádostku a Blahodala

Nečechové málo znají:

Nech se dobrých Čechů ptají,

By jim jasna věc se stala,

Kam to podobenství cílí,

Co jest naše určení? –

Blahodala každý pílí,

Lid po něm mře tesknou chvílí;

I já jsem v tom domnění

Že jsem jeho v držení;

Ale chráním se to díti;

Kdo se jím kdy pochlubí,

Závist mu ho pohubí;

Chce-li jej kdo dlouho míti,

Hleď se a svůj život skrýti.