ŽÁDOUCÍ.

Já osiřel duší. Tak opuštěn byl jsem, že všecko cizí

mi připadalo, jak tomu, jenž náhle prohlédne...

Já nesměl svých drahých již okem zřít, jejich důvěrou ryzí

a cestou jsem kráčel, kde mlha se čistíc pozvedne...

Tak toužil jsem: aby mne potkal ten, kdo mnoho cítil

a trpěl mnoho i zhřešil a mnoho se za vše kál,

a toužil jsem, abych se ruky tohoto silného chytil.

Ten aby mne v domov svůj ved’ a odpočinout mi dal...

Ten, kdo nás potkává prvně, touhou vzplaneme-li,

kov tekutý do forem vlívá a ražbu vykouzlí...

Vzkřik zoufalství vryje tam neb pomsty zatvrzelý,

neb naučí za vše se mstít, čím svět byl hrozný a zlý...

A ten-li nás potkává, kdož byl trpící a měkký,

kdo pode jho hlavu dal, ten musí z nás obět mít.

A ten, jehož hrdost zašlápla touhy, smysly a vděky,

ten zlatem nám oči zdivené musí zotročit...

I potkal mne Žádoucí... Měl úžasné oči temné,

jež poselstvím velkých slibů ztlumeně hořely...

On jistotou upevnil, co shasínalo ve mně,

mé osvěžil kořeny, jež vadly a chořely...

Leč domova neměl, domovem byl mu Kosmos celý,

on neměl krbu ni lože, však z jeho bytosti

vál výdech passátů a v jeho vlasech chvěly

se hvězdy napadlé z propastné výsosti...