Zadumaná pověsť.

Sedí Pověsť s dumnou skrání

v pošumavském hvozdu,

nemůže ji vzbudit ani

jarní píseň drozdů,

ani v zimě úpěnlivý

pokřik křivonosky,

stále zří ten pohled tklivý

na pracheňské trosky.

Sedí smutně zamyšlena

v starých jedlí davu,

zří, kde Prácheň opuštěná

k nebi vznáší hlavu;

snad se modlí k trůnu Páně

slavná Pověsť naše

za Žižkovu paž a skráně

z Husi Mikuláše.

Modli se jen, Zvěsti milá,

za lid rodné zemi,

by ho věčnosť ochránila

svými perutěmi;

modli se, by ve zlé chvíli

dal nám Pán Bůh těchy;

bychom jako ondy byli

Slovany a Čechy!