ZÁDUŠNÍ

Těch dnů si vzpomíná má zamyšlená duše,

dnů jarosti, kdy zřela svět jen v tuše,

neb nevinným a čistým kouzlem voní.

Tu slyším v snu jak sadem trylky zvoní,

jak háje vábí, potoky se smějí

a oblaka mne k ráji unášejí.

A náhle cítím jak zrak kalí se mi...

Mně zdá se, že má hlava v zadumání

se nad mileným mrtvým tělem sklání.