Záhadní lvové čínští.

Od Pekingu čtyři míle

žasne při podivném díle

na Lo-ku-ském mostě cizí hosť;

čím se déle dívá,

zalíbení mívá,

nemůže se vynadiviť dosť.

Na zdi mostní na obojí,

tu tam leží nebo stojí

vytesaných lvů a lvíčků dav.

Celkem sto jich asi,

ale po ty časy

nikdo ještě neví, kolik hlav.

Počítali je již mnozí,

ale kam ti přeubozí!

Počítají po svůj celý věk;

mnohý k vůli číslu

pozbyl zdravých smyslů –

takový byl toho výsledek.

Mně že se to nepodaří?! –

dí hosť nový a čas maří,

napíná svůj ostrovtip a zrak.

Aby dostál slovu,

čítá dál a znovu,

ale vede se mu také tak.

Zmařena je všechna píle,

nedaří se při tom díle,

součet pravý dosud není znám;

menší a zas větší

nikdy nepřesvědčí;

deset lvů je, kde byl jeden sám.

Lvové jsou to, velikáni,

pouště králové a páni –

rudý žár jim šlehá z očí,

myslí se, že již již skočí –

okolo nich jako živí

rejdí lvíčci čtveračiví.

Kde jich divák nejmíň tuší,

vykukují z hřívy, z uší,

nejen to – i mezi drápy.

Ať je čítá, ať se trápí,

kdo chce jejich počet znáti;

může, jak chce, pozor dáti,

pokaždé se přepočítá,

směsice mu mozek splítá,

na konec pak toho všeho

nový lev se stane z něho,

tak že sám pak ještě brání

důkladnému počítání.

Proto tedy radím prostě:

Nechoď po Lo-ku-ském mostě!

Nečítej lvů, neb v jich davu

pomateš si hodnou hlavu.

Lidé, kterým rady není,

za trest se tam ve lvy mění.