ZÁHADY. (II.)

Jsem smuten, proč, to nevím ani sám,

a marně sebe táži se a ptám,

cos žalného mi v duši zasahá,

jak ozvěna dob zašlých neblahá.

Jak píseň dávno zmlklá v moři běd,

jíž mává štěstí s bohem naposled

z těch dálek, odkud se nic nevrací –

a v srdci vše jen stená, krvácí.

To orla vzdech, když ztopen ve výši

svist střely ve své hrudi uslyší,

a v posled k slunci hlédnuv zrakem svým

se v propast kácí s křídlem zlomeným...