Záhady. (II.)

Ta země píď, kde květ má plod svůj nést,

mu dostačí, – tam prožije svůj den

v slunečné záři, rosou napojen

a v zem se vrací, čas když jeho jest.

Jen duše naše kams do říší hvězd

jde v kraje neznámé a dává v plen,

čím země blaží, jak by plod nést ten

kdes jinde moh’, kdo zde neuměl kvést;

zde, na té pídi země, kde je naší

zář věrných očí, těcha vlídných slov:

svit, rosa žití! – Můž-li poklad dražší

dát jiný svět? – Ó žij! – co více chceš?

Ty pravíš: Aj, to všechno vezme rov. –

Ó bratře, dá ti klid; – to dobré též.