ZÁHADY ZLA.

Můj vzácný sok, syn neblahé to matky!

Mně hrdě ční, kam jdu, cest na závadu.

Máš dýky od brusu? Mls klamných sladů?

Kvas, květy, loutny smích – A Hádu jatky...

Jsem sobě záhadou, vně dvořan hladký.

Nůž, smyčku ovládám i skřipec, kládu,

i s rukou holou k vraždě dráždím svádu, –

mám snivý sonett rád i konfekt sladký.

Co nemám, chci – blud zálib to vždy vratký.

Ač květy miluji, zlo páši hadů,

jed bílý míchám v manny sladkou zradu,

mně bzukot včely však již vede v zmatky.

Krev, ženy, zlato, vládu, umění a slávu,

děs nebe, údiv pekla, chvějnou úctu země

muž nutí k úsluhám. Jen chtěj – jsi v právu!

Proč plním popudy i ku zločinům zjevným?

Hlas výtky tlumený co v opak váhá ve mně –

Jen ku zla cílům vždy jde vůle krokem pevným.