ZÁHON

Prostřed hlubin nesmírných

drobná hvězda osaměle žije;

v temnotách vesmírných

třepotá se její nostalgie.

Ale zde na temnotě hlíny

cos jako záhon, rozplynulý v šeru,

si matně vysnilo bledé skvrnky květin

v omamném pozdním povečeru.

Mezi dálným světem a květem

světelných roků let.

Kdo ví tam, že pohladit mohu

ten blízký, tak důvěrný květ?