ZÁHOŘOVO LOŽE. (I.)

Šedivé mlhy nad lesem plynou,

Jako duchové vlekouce se řadem;

Jeřáb ulétá v krajinu jinou –

Pusto a nevlídno ladem i sadem.

Vítr od západu studeně věje,

A přižloutlé listí tichou píseň pěje.

Známá-tě to píseň; pokaždéť v jeseni

Listové na dubě šepcí ji znova:

Ale málo kdo pochopuje slova,

A kdo pochopí, do smíchu mu není.

Poutníče neznámý v hábitě šerém,

S tím křížem v ruce na dlouhé holi,

A s tím růžencem – kdo jsi ty koli,

Kam se ubíráš nyní pod večerem?

Kam tak pospícháš? tvá noha bosa,

A jeseň chladná – studená rosa:

Zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,

Dohréhoť hosta každý rád vidí. –

Poutníče milý! – leč ty’s ještě mladý,

Ještě vous tobě nepokrývá brady,

A tvoje líce jako pěkné panny –

Což ale tak bledé a smutně svadlé,

A tvoje oči v důlky zapadlé!

Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?

Snad že neštěstí tvé tělo svíží

Lety šedivými dolů k zemi níží? –

Mládenče pěkný! nechoď za noci,

Možné-li, budem rádi ku pomoci,

A při nejmenším snad potěšíme.

Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:

Neníť bez léku nižádného želu,

A mocný balzam v důvěře dříme. –

Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,

Neníť ho možné ze snův vytrhnouti!

A tam již zachází v chrastině jedné:

Pán bůh ho posilň na jeho pouti!