ZÁHOŘOVO LOŽE. (II.)

Daleké pole, široké pole,

Předlouhá cesta přes to pole běží,

A podlé cesty pahorek leží,

A dřevo štíhlé stojí na vrchole:

Štíhláť to jedlice – však beze snětí,

Jen malá příčka svrchu přidělána,

A na té příčce přibitý viděti

Rozpjatý obraz Krista pána.

Hlavu krvavou v pravo nakloňuje,

Ruce probité roztahuje v šíři:

V dvě světa strany jimi ukazuje,

V dvě strany protivné, jakož cesta míří:

Pravou na východ, kdež se světlo rodí,

Levou na západ, kdež noc vojevodí.

Tam na východě nebeská je brána,

Tam u věčném ráji bydlí boží svatí;

A kdo dobře činí, čáka jemu dána,

Že se tam s nimi též bude radovati.

Ale na západě jsou pekelná vrata,

Tam plane mořem síra i smola,

Tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,

Zlořečené duše v ohnivá kola.

V pravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,

Však od levice vysvoboď své děti!

Tu na tom pahorku, leže na kolenou,

Náš mladý poutník v ranním světla kmitu,

Okolo kříže ruku otočenou,

Vroucně objímá dřevo beze citu.

Brzy cos šepce, slzy roně z oka,

Brzy zase vzdychá – těžce, z hluboka. –

Takto se loučí od své drahé panny

Mládenec milý v poslední době,

Ubíraje se v cizí světa strany,

Aniž pak věda, sejdou-li se k sobě:

Ještě poslední vroucí obejmutí,

Ještě políbení jako plamen žhoucí:

Již měj se tu dobře, dívko přežádoucí!

Chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! –

Tvář jako stěna, pohledění ledné,

Ale v srdci plamen zhoubný, divoký,

Náhle se poutník se země zvedne,

A k západu rychlé zaměří kroky. –

Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí:

Pán bůh ho potěš na jeho pouti!