ZÁHOŘOVO LOŽE. (III.)

Stojí, stojí skála v hlubokém lese,

Podlé ní cesta v habrovém houští,

A na té skále dub velikán pne se,

Král věkovitý nad věčnou pouští:

K nebesům holé vypínaje čelo,

Zelená ramena drží na vše strany;

Tuhý oděv jeho hromem rozoraný,

A pod oděvem vyhnilé tělo:

Dutina prostranná, příhodná velmi –

Pohodlný nocleh líté lesní šelmy!

A hle! pod tím dubem na mechovém loži,

Čí je ta postava veliká, hrozná?

Zvíře či člověk v medvědí koži?

Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!

Tělo jeho – skála na skále ležící,

Údy jeho – svaly dubového kmene,

Vlasy a vousy v jedno splývající

S ježatým obočím tváři začazené;

A pod obočím zrak bodající,

Zrak jedovatý, podobný právě

Zraku hadímu v zelené trávě.

Kdo je ten člověk? a to mračné čelo,

Jakými obmysly se jest obestřelo?

Kdo je ten člověk? co chce v této poušti? –

Nic se mne neptej! ohledni se v houští

S obé strany cesty; zeptej se těch kostí,

Ježto tu leží práchnivějíce;

Zeptej se těch černých, nevlídných hostí,

Ježto tu krákají obletujíce:

Ti mnoho viděli – ti vědí více!

Tu však muž lesní s lože svého skočí,

Zrak upřený v cestu divoce plane;

Kyjem ohromným nad hlavou točí,

A skok za skokem prostřed cesty stane.

Kdo přichází cestou? – V hábitě mládenec,

Kříž maje v ruce, za pasem růženec! –

Utec mládenče! obrať se zpátky!

Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.

Život-tě lidský i bez toho krátký,

A škoda tvého panenského mládí!

Obrať se, utíkej, co ti síla stačí,

Dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí,

A neroztříští tvou hlavičku v kusy! –

Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém

Jde dále předse povlovným krokem,

Kde života svého pozbyti musí. –

„Stůj červe! kdo jsi? kam tě cesta vede?“ –

Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:

„„Jsem zatracenec““ – odpovídá tiše –

„„Do pekla cesta má, do satanské říše.““ –

„Hoho! do pekla? – Čtyřicáté léto,

Co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,

Mnoho vidíval, ale písně této

Potud mi nikdo ještě nezazpíval! –

Hoho! do pekla? netřeba ti kroků,

Sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! –

Však až se naplní můj počet roků,

Přijdu snad za tebou také na snídaní!“ –

„„Nic ty se nerouhej milosti boží!

Dříve než jsem viděl den života prvý,

Zapsán jsem peklu otce svého krví

Klamem ďábelským – pro pozemské zboží.

Milost boží velká! a znamení kříže

Zlámeť i strašlivé pekelné mříže,

Porazí Satana se vší jeho mocí!

Milost boží velká! ta ráčí dáti,

Že se slabý poutník co vítěz navrátí,

Dobuda zápisu z pekelné noci.““ –

„Co pravíš? – za těch let, za čtyřiceti,

Bez počtu jsem jich již do pekla zklátil,

Však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! –

Slyš červe! jsi mladé heboučké pleti,

Bylbys mi dobře, místo tuhé zvěři,

Za malou pochoutku dnes na večeři:

Ale pustím tě – nechám tebe jíti –

Však ještě nikdo, co jich tu šlo koli,

Neušel mojí sukovité holi! –

Pustím tě červe! ale to chci míti:

Přisahej, že potom věrně mi povíš,

Co v pekle uvidíš, a čeho se dovíš.“ –

I vztýčil se poutník, a vysoko zdviže

Hůl svou poutnickou se znamením kříže:

„„Přisahám na kříže svatého slávu,

Že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!““