ZÁHOŘOVO LOŽE. (IV.)

Minula zima, sníh na horách taje,

V údolích povodeň od sněhu a deště;

Jeřáb se vrací z dalekého kraje:

A však náš poutník nepřichází ještě.

V zeleň oděly se v lese ratolesti,

Fijala pode křem milou vůní dýše;

Slavík vypravuje dlouhé pověsti:

Ale žádná zpráva z pekelné říše.

Ušlo jaro – léto; již se dnové krátí,

Povětří chladne, listí opadává:

Z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.

Zdali se poutník přece ještě vrátí?

Zdali nekleslo cestou jeho tělo?

Zdali ho peklo v sobě nepozřelo? –

Lesní muž pod dubem s vysokého stanu

Škaredě pohlíží v západní stranu;

Sedí a bručí: „Co jich tu šlo koli,

Neušel nikdo mé sukovité holi!

Jen jednoho jsem na slovo vsadil,

Jen toho jednoho – a ten mne zradil!“ –

„„O nezradil tebe!““ – ozval se týmž časem

Podlé muže poutník povýšeným hlasem;

Postava přímá, oko přísné, smělé,

Studený poklid na jeho čele,

A z jeho bledé, ušlechtilé tváře

Jakoby planula slunečná záře.

„„Nezradil jsem tebe! přísahou ztuha

Zavázalť jsem se ti, hříšný boží sluha;

A nyní přisahám ještě tobě znova:

Přisahám na kříže svatého slávu,

Že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!““

Zachvěl se muž lesní, slyše tato slova,

A vyskočil zhůru, sáhna po své zbroji:

A však jako bleskem omráčený stojí –

Nesneseť zrak jeho zraku poutníkova.

„„Tuto seď a slyš! pověsti hrůzy

Zvěstuji tobě po pekelné chůzi;

O hněvu božím slovo moje svědčí:

Ale milost božská neskončeně větší!““

Vypravuje poutník, co v pekle spatřil:

Moře plamenův – břidké ďáblův pluky;

A kterak se život s věčnou smrtí sbratřil

Na věčné, vždy nové zatracencův muky. –

Muž lesní pod dubem zamračený sedí,

Nemluví slova – jen před sebe hledí.

Vypravuje poutník, co v pekle slyšel:

Úpěnlivé nářky – zlořečené klení –

Volání pomoci – však nikoho není,

Kdoby tu potěšil, kdo k pomoci přišel,

Jen věčná kletba, věčné zatracení! –

Muž lesní pod dubem zamračený sedí,

Nemluví slova – jen před sebe hledí.

Vypravuje poutník, jak znamením kříže

Přinutil Satana, pekelné kníže,

Rozkázati ďáblu, strůjci klamu zlého,

Aby zase vrátil krví psanou blánu.

Protivil se ďábel pekelnému pánu,

Nevrátil zápisu dle rozkazu jeho.

Rozlítil se Satan a v zlosti své velí:

„Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!“ –

Učinila rota dle jeho rozkazu,

Připravila lázeň z ohně a mrazu:

S jedné strany hoří jak uhel zňatý,

S druhé strany mrzne v kámen ledovatý;

A když vidí rota míru naplněnu,

Obrací zmrzlinu opak do plamenů.

Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,

Až ho pak již smysl i cit pomíjí.

Tu pokynul Satan, rota odstoupila,

A síla zas nová ďábla oživila.

Ale když propuštěn opět dýše lehce,

Krví psané blány přec vydati nechce. –

Rozlítiv se Satan, káže ve svém hněvu:

„Nuže ať obejme pekelnou děvu!“ –

A byla ta děva z železa skuta,

Rámě vztažené k toužebné milosti:

Přivinula ďábla na svá prsa krutá,

A zdrceny jsou všecky jeho kosti.

Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,

Až ho pak již smysl i cit pomíjí.

Tu pokynul Satan, panna povolnila,

A síla zas nová ďábla oživila.

Ale když propuštěn opět dýše lehce,

Krví psané blány přec vydati nechce. –

I zařičel Satan poslední své slovo:

„Uvrzte jeho v lože Záhořovo!“ –

„V lože Záhořovo? v Záhořovo lože?“ –

Volá v uděšení muž divý v lese,

Hrozné tělo jeho osykou se třese,

A pot vyráží z tuhé čela kože.

„Lože Záhořovo! – Záhoř je to jmeno,

Od matky mé někdy často vysloveno,

Když učívala mne plésti rohože,

Když mi rohožemi na mechu stlávala,

A vlčí kožinou mne přikrývala.

A nyní v pekle Záhořovo lože –?

Však pověz mi ty – ty sluho boží,

Co čeká Záhoře na pekelném loži?“ –

„„Spravedliva jest pomsty boží ruka,

Leč ukryto věčné jeho usouzení:

Neznámať mi sice tvá pekelná muka,

Ale tvých zločinů nic menší není.

Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova,

Zhroziv se pokuty lože Záhořova,

Krvavý zápis vrátil bez prodlení!““ –

Stoletá sosna na chlumové stráni

Hrdě vypíná k nebi své témě:

I přijde sekera, sosna hlavu sklání,

A těžkým pádem zachvěje se země.

Divoký tur lesní v bujnosti své síly

Z kořene vyvrací mocná v lese dřeva:

Proboden oštěpem, potácí se chvíli,

A padne, v bolesti smrtelné řeva. –

Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí

Na zemi klesá ve smrtelném strachu;

Řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí,

Nohy poutníkovy objímaje v prachu:

„Smiluj se, pomoz, pomoz muži boží!

Nedej mi dospěti k pekelnému loži!“ –

„„Nemluv takto ke mně! červ jsem, roveň tobě,

Bez milosti boží ztracen věčně věkův:

K ní ty se obrať, od ní prose lékův,

A čiň pokání v pravé ještě době.““ –

„Kterak mám se káti? viz tu na mé holi

Ty řady vrubův: co jich tu jest koli –

Spočti je, můžeš-li – ta známka každá,

Každý ten vroubek jest jedna vražda!“ –

I zvedne poutník, k zemi se nakloně,

Hůl Záhořovu – kmen mocné jabloně –

A zarazí ji v tvrdé skály témě

Jako tenký proutek do zorané země.

„„Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů,

Kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu!

Času nepočítej, nedbej žízně, hladu,

Jedno počítej svých zločinů řadu,

Lituj a pros boha, aby smazal vinu.

Vina tvá jest velká, těžká, bez příkladu:

Bez příkladu budiž i tvoje pokání,

A bez konce jest boží smilování! –

Tu kleč a čekej – až se v jedné době

Z milosti boží vrátím zase k tobě.““

Takto dí poutník, a jde cestou dále. –

A Záhoř klečí, klečí neustále;

Klečí ve dne, v noci – nepije, nejí;

Vzdychaje božího prosí smilování. –

Den po dni mine; již i sníh se shání,

Ledové mrazy jižjiž přicházejí:

A Záhoř klečí, prosit nepřestává –

Ale na poutníka darmo očekává,

Ten nepřichází, nevrací se k němu.

Bůh budiž milostiv muži kajicnému!