ZÁHOŘOVO LOŽE. (V.)

Devadesáte let přeletělo světem;

Mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle:

Kdo onoho času býval nemluvnětem,

Jest nyní starcem, do hrobu se chýle.

A však málo jich dozrálo k té době,

Ostatní všickni jsou schováni v hrobě.

Jiné pokolení – cizí obličeje –

Vše ve světě cizí, kam se člověk děje:

Jen to slunéčko modravého nebe,

Jenom to nižádné proměny nevzalo;

A jako před věky lidi těšívalo,

Tak i nyní ještě vždy blaží tebe!

Jest opět jaro. Vlažný větřík duje,

Na lukách svěží kolébá se tráva;

Slavík své pověsti opět vypravuje,

A fijálka novou zas vůni vydává.

Habrovým stínem hlubokého lesa

Dvé poutníků se cestou ubírá:

Shrbený stařeček, v ruce berlu nesa,

Berlu biskupskou, věkem již se třesa,

A pěkný mládenec, ten jej podepírá.

„„Posečkej, synu můj! rád bych odpočinul,

Odpočinutí si má duše žádá!

Rád bych se již k otcům zesnulým přivinul,

Ale milost boží jinak mi ukládá.

Milost boží velká! ta sluhu svého

Mocně provedla skrz pekelnou bránu,

V úřadě svém svatém povýšila jeho;

A protož duše má dobrořečí pánu.

Pevně jsem doufal v tebe, hospodine:

Dejž, ať tvá sláva na zemi spočine! –

Synu můj, žízním! ohledni se vůkol:

Tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení,

Tuším, že mi blízké najdeš občerstvení,

Aby byl dokonán můj života úkol.““

Odešel mládenec, v lesní zašel strany,

Zdali by kde našel pramen uchovaný.

I dere se houštím, kráčí dál a dále,

Až i se prodere k mechovité skále.

Ale tu náhle noha jeho stane,

A jako světluška večer létající

Leskne se podiv v pěkné jeho líci:

Divněť neznámá vůně k němu vane,

Vůně nevýslovná, neskončené vnady,

Jakoby v rajské vstupoval sady.

A když pak mládenec skrze husté chvojí

Vzhůru se prodere a na skálu vkročí,

Věc nepodobnou vidí jeho oči:

Na holé skále strom košatý stojí,

Strom jabloňový, v šíř se rozkládaje,

A na něm ovoce divné krásy zraje –

Jablka zlatá – a z nich se nese

Ta rajská vůně vůkol po všem lese.

I zplesalo srdce v mládencovu těle,

A zrak jeho čilý jiskřil se vesele:

„Ach jistě, jistě! bůh dobrotivý

Stařečkovi k vůli tu své činí divy:

Pro posilu jemu – místo chladné vody –

Pustá v lese skála rajské nese plody.“

Ale jak s ochotou po jablku sáhne,

Tak s uleknutím ruku zas odtáhne.

„„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!““

Hlas dutý, hluboký káže jemu ztuha,

Blízký hlas, jakoby ze země vycházel,

Neb nikdež vůkol neviděti druha.

Jen pařez veliký stojí vedle něho,

Po němž ostružiny s mechem se vinou

A podál zbytky dubu prastarého,

Kmen rozdrcený s šírou vydutinou.

Obešel jinoch peň, prohlíží dutinu,

Obešel tu celou okolní krajinu:

Však ani stopy nalezti nemoha,

Žeby tu kráčela kdy lidská noha,

Všudež jen čirou viděti pustinu.

„A snad se ucho mé obluzeno šálí?

Snad zvíře divoké zařvalo v dáli?

Snad od vody v skále zvuk onen pocházel?“

Dí k sobě sám jinoch; a nedbaje zvuku,

Opět po jablku vztahuje ruku.

„„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!““

Hlas dutý hřmotněji zapovídá zase.

A když se mládenec ohledl po hlase,

Hle! pařez veliký mezi ostružinou

Hýbati se počne, a z mechu se šinou

Dlouhá dvě ramena, k jinochu měříce,

A nad rameny, jako smolné svíce

V mlhavé noci, dvé červených očí

Z pod šedého mechu k němu se točí.

Zděsil se mládenec, a znamením kříže

Znamená se jednou, po druhé a třetí;

A jak vyplašené z hnízda ostříže,

Nehledaje cesty, nevida obtíže,

Přímo se skály houštím dolů letí;

A zkrvavený od ostrých snětí

Na zemi padne k stařečkovi blíže.

„Ach pane, pane! zle je v tomto lese:

Košatá jabloň na skále, na pláni,

A jabloň na jaře zralé plody nese,

A pařez veliký trhati je brání.

A ten pařez mluví, očima točí,

A chytá ramenem, kdo k jabloni kročí:

Ach pane, ďáblovo tu jest panování!“

„„Mýlíš se, synu můj! tuto milost boží

Své divy činí – budiž jemu sláva!

Vidím, že pouť moje již se dokonává,

Rádoť se tělo mé v zemi této složí! –

Ještě mi posluž naposled, můj synu!

Doveď mne nahoru, na skalnou planinu.““

Učinil tak jinoch: napřed cestu klestí,

A potom stařečka po ní musel nésti. –

A když již přišli nahoru k jabloni,

Aj! tu se pařez ke stařečku kloní,

Vztahuje rámě vstříc, a raduje se:

„Ach pane, pane můj! dlouho’s nepřicházel:

Hle tvá sazenice již ovoce nese,

Ach utrhni pane! však sám jsi sázel.“ –

„„Záhoři! Záhoři! pokoj budiž tobě:

Pokoj ti přináším v poslední své době!

Bez míry, bez konce jest milost boží,

Nás oba vytrhla pekelnému loži!

Propusť mne nyní již, jako i já tebe:

Nechť se tu popel náš vedle sebe složí,

A ducha nechť vezmou andělové z nebe!““

„Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení

Sesul se ve skrovnou prachu hromádku;

A jen ostružina na holém kamení

Zůstala státi, jemu na památku.

Zároveň i stařec mrtev na zem klesá –

Pouť jeho pozemská již dokonána! –

I zůstal mládenec sám uprostřed lesa,

By ještě vykonal vůli svého pána.

Leč nad hlavou jeho té samé chvíle

Vznášejí se dvě holubice bílé;

V radostném plesu vznášejí se vzhůru,

Až i se vznesly k andělskému kůru.