ZAHRADA GETHSEMANSKÁ.

Jdou týdny klidně – náhle přijde chvíle,

kdy ticho pouště rozloží se duší.

Nad žlutou plání visí nebe bílé

a němé horko vlaje prázdnou duší.

A není stínu v celém kraji suchém

a všecko je tak bezútěšně holé –

sup holohlavý letí dusným vzduchem

a zírá ostražitě po mrtvole.

Už všecko kleslo na pochodu marném,

nenávist, touhy, síle, vůle, přání.

A písek žhne, a žlutavým tím parnem

chtít probíjet se – není chuti ani.

Je do minula všecko vypáleno,

boj za něco, več neměls vlastně víry –

čas stojí – nebe v bělo rozžhaveno –

a žlutým hrobem zeje prostor šírý.