ZAHRADA GETSEMANY.

Jižnější zemí poručil’s mi jíti, když červen v duši dých’,

aby Tvé zrní k žatvě dozrávalo v nejprudších žárech poledních –

a smutku žití tmavému i rmutné tíze země

přikázal’s vřaditi mne do počtu na mysli pokleslých,

a když obžalobou moudrosti Tvé bolest promluvila ve mně,

do sprahlých končin duše mé jsi vyslal žhoucí jih...

I vysedal jsem dlouhé hodiny na prazích nepřátelských dílen,

naslouchal řinčení kladiv, bezmocně hněviv a schýlen,

a celé božské Tvé dílo, jak jsem je v zborcených liniích viděl,

já z hloubi a ze vší síly své duše nenáviděl.

Den ode dne bolelo mne více prudké světlo denní,

bratří ponížení – a jak blížila se doba žní,

podle jsem zbázlivěl a lekal se i klasů ševelení,

jež údery větru znaveného po lánech se rozezní...

A miloval jsem kouzlo západů, jež na vodách se leskne,

chlad večerů, prossátý šeřením a plný vůně teskné,

i nesmělý šum tichý nad krajem, jímž moře stébel lká,

když ze hry vln a veselosti denní do noční hládě umlká.

A právě ve chvíli, kdy v duši mou se vzdorná navracela síla,

do tiché samoty jsi ruku vztáh’ a nástroj svého díla

ke zkoušce ještě větší do žhoucí výhně položil. –

I pochopil jsem bolestně tajemství rodu svého,

do rtů jsem zuby vtisk’ a nepřátelským pohledem přemoženého

s barbarskou nádherou mocnějších jsem hovořil...

Neznámý uprostřed množství jsem bloudil ulicemi města,

plného naduté pýchy pod tíhou mramoru a kovu,

bohatců zvůle rozběhlé svévolně v titanská gesta,

než aby dala zazněti mocnému tvůrčímu slovu.

A hořko mi bylo a smutno, když kroky stavěl jsem tich

před skvělým vznosem paláců, před nádhernými dómy,

kde závistivé vědomí chudoby vždy ostře bránilo mi

rty pohrdáním pokřivit, propuknout v potupný smích...

Po svaté vůli Tvé jsem bloudil, zalit nepřátelskou tmou,

v níž zajat poctivě jsem prožil každou chvíli zlou,

přetrpký kalich ponížení svého do rmutu kvasnic dopil –

ale slávy vyvolení Tvého jsem ještě nepochopil.

Pod mými okny šla noc hluboká, čas neunaven letěl,

na černé klenbě hořely tisíce míhavých světel,

a do tmy šuměly lány v neklidu červencovém.

Dálkou a steskem ochořelo mi srdce, má láska zesmutněla,

poslední síla mne opustila zrádně, a má bytost celá

byla jak zrno pšeničné, ležící pod žernovem...

Hlas noci vlínavý šířil se vlnami, a přišed ke mně,

domluvou z mysle vyháněl vzpomínku vzdálené země,

bolest mi proměnil v únavu, v srdce vlil malátnou něhu,

o věčných soumracích vyprávěl, o vděcích druhého břehu.

Děs ponurý, jenž chladem dýchal do rozkvetlých zahrad kdysi,

a vládce úzkosti mou duší o smutcích listopadů táh’,

byl divně proměněn: tvář světlou měl a sladké rysy

a každou touhu ukolébal v snění, jak vítr lodi na vlnách...

Slyšel jsem sterá volání – i píseň matčinu – a bylo mi jak děcku,

já zapomínal slávy polibků, sladkosti objetí, na krásu světa všecku,

a cítil jsem, jak příboj tmavých sil jde blíž a mdlobou srdce drtí,

když z hloubek zazvonila vzlykem lákajícím teskná píseň smrti...

A tehdy zaslechl jsem hlas v duši:

„Ven vyjdi! Kde moji slepí jsou a hluší,

tam tvoje místo jest!“

Noc bledla a hasla záře hvězd...

Nejisto bylo, nebylo stínů, v dálce již šíralo v den;

na lemu horizontu na východní straně oblak byl na rovno položen.

Vzduch jasněl šedivým stříbrem, a jitřní vítr v letu

na báně věží vzdálených poprašek světlý klad’,

k zvonění rozhoupal v záhonech kalichy vonících květů

a mlhou v říčná údolí položil noční chlad.

Vzdálený oblak řežavěl, a kraj se světlem plnil,

zvuk čistý ranních modliteb nad líchami se vlnil –

jichž středem stromy vroubena se táhla cesta rozjetá

a byla jako zatoužení, jak výzva k chůzi do světa...

Mír strašný srdce přepadl a dněním zesiloval

a nutil všecko milovat, jak nikdo nemiloval:

v něm pochopil jsem přetěžké ztrestání svého rodu

a slunce vítal slzami, když vstalo na východu.

Den miloval se s večerem, jenž v jasanech měl skrytou hudbu citer,

a když usínal unaven, noc přicházela hvězdnatá a těžká,

by měnila se bez hlesu na svěží krásu zarosených jiter,

jichž, sotva z lože vstal, již den se ptal, kdeže večer mešká...

A každý přišel vyčkáván a přines’ dar, jejž cestou pro nás přijal,

a spal-li jeden v sadech růžových, měl druhý vůni fial.

S bratřími sedával jsem, hotov na cestu, na prahu naší chyše,

a sladký smír mou duši nadějemi na novo zase osel,

že každý neznámý a každý cizinec, jenž kolem přešel tiše,

tvář měl záhadnou a tajemnou, jak vyčkávaný posel.

V srdcích mých bratří seděl stesk, a jak táh’ vítr nivou,

mně zpíval zvěsti radostné, jim píseň zádumčivou,

a západ, jenž mně ze zlata a šarlatu oponu zítřků snoval,

jim v plamenech pláň krvavou na nebi narýsoval.

Leč krásní byli bratří mí a silní tak, že závist bledá

jim v duši nevešla; a říkali: „Snad jeden z nás se shledá

po letech s některým“... A smutní byli toužením a hladem,

jak chudá občina, jež sto let leží ladem...

Vyšel jsem z táborů smrti. Podivná byla to cesta...

Řinčení os, kolejnic cvakot, hlas cizí jmenoval města –

ve voze blikalo světlo, a hustá tma ležela v lánech.

Protivný zápach obvazů do úst i do chřípí vnikal,

drnčela okna nárazy, a cvakot kol hlasitě říkal:

„To, co je za tebou, zůstalo za tebou, a to ty za sebou zanech...“

Míjely chvíle, a čas byl sladký tak jako říjnový hrozen,

každý jej chutnal mlčením, od tíhy osvobozen,

a čekal na chvíli nejsladší, kdy v atmosféře dusné,

ramenem opřen o druha, nakloní hlavu a usne...

Čas letěl, vlak supěl nocí a na cestu jiskrami svítil,

za ním, dost možná, že do rána kus lesa se požárem vznítil,

ale on řítil se do noci, rachotil a vezl do dálky sen

o bitvách přežitých, o síle objetí, o vroucích polibcích žen.

Zahalen v plášť a vtisknut do rohu vozu, úderem dveří jsem procit’;

rameny trhl jsem v úleku, nevěda, kde jsem se ocit’...

Šíralo k ránu. Vyhléd’ jsem oknem. – Viděl jsem doškové střechy...

Tu slzy v očích sepial jsem ruce... Byly to Čechy!

A jak rostlo světlo denní, mně v tvářích temný rozhoříval nach,

vázly mé kroky, radost má hasla, a k srdci mráz mi sáh’...

Vstříc s věží bouřil hlahol zvonů a se střech vlály prapory,

já šel jsem městy proměněnými lží v nepřátelské tábory,

kde všem, které jsem potkával, pláč hořký s tváří vysech’

a vínem byli opilí, tlačeným na cizích lisech.

Kdo dříve byl tu v pohrdání, na tisíc důstojenství měl,

a koho srdce milovala, byl proklínaný vývrhel;

a ti, kdož stáli opodál v mlčení bolestné křeči,

odsouzeni byli bratřím naslouchat, jak vrahům dobrořečí.

A za každým stín včerejška jak zrádný přízrak stál,

a každým pohybem v něm do zítří se zrcadlila hrozba...

Mně smutku popel padal do duše – na louh žíravý v ní tál,

a se rtů třesoucích se splynula slabosti mé prosba:

„Pane, nežli tento kalich, znamení Kaina raděj do čela mi vryj,

neušetř mne hněvu, v nepřátel vydej mne ruce...“

A tu hlas v mracích jsem slyšel, jenž řekl mi prudce:

„Vezmi a pij!“