Zahrada mládí.

Zahradou je Mladost, paní v ní je Radost,

blah, kdo v její stinnou alej zapadne;

tužbám všem je zadost, v srdci každá žádost,

ovanuta májem v květy omládne.

Vodojemy šumí sladké svoje dumy,

s jabloňových štěpů kolem cest

samá růže padá – Ó jak dá se ráda

v opojení mladá

duše svést;

tříští rozptýlených, jasmínových hvězd.

Rozmar s čapkou blázna, kde je skála srázná!

nechá ob čas cinkat svojím rolničkám,

Žert, Smích, s Vtipu skvostem, stálým jsou tu hostem,

Píseň neustává v sluch se vkrádat nám;

každou novou chůzí nové ve Illusi

octneš se a každá sladká jest.

Přeludů říš vratká, nových plesů matka...

z láhve letí zátka

na počest,

paní toho sadu, kde vše musí kvést!

Nechť si venku čeká, vzteká se a štěká

těžkopádné Stáří, sok nás všech,

Čas nechť, jeho sluha, doléhá zle, z tuha, –

nám tu kvetou růže v barvách stech,

nám tu hárá duha, síly je v ní spruha;

nezachvějí námi Starost, Zloba, Lest,

tyto družky Stáří; nám zde Rozkoš září,

ve dívčí plá tváři

svitem hvězd...

Kdo chce, tomu Mladost věčná jest!